JEDINÁ Z KRUVALU ━━ ❨ draco malfoy. ❩ ✓

Bitva o Bradavice // část 2

Nemůže být přece... snad není... ne!

Probudila ji bolest. Pohlcující a nevyhnutelná. Anna pomalu otevřela oči. Stále ležela uprostřed chodby. Z hrdla se jí vydral přidušený vzlyk a narušil ticho, které jí obklopovalo. Obličej měla špinavý od krve. Zvedla ochablou ruku, po které jí stékaly pramínky krve. Pokusila se zvednout těžký kámen, jenž jí drtil břicho. Vykřikla bolestí a zelené oči se jí podlily krví.

Umírala. Věděla, že umírá a tentokrát tady nebyl nikdo, kdo jí zachrání. Uvědomila si, že ne smrt, ale umírání je to hrozné. Nacházela se na hranici mezi vědomím a mdlobami. Občas si myslela, že už je mrtvá, ale pak znovu otevřela oči. Něco ji drželo při životě a nenechalo jí konečně najít klid... Snažila se zhluboka dýchat a zahnat ten dotěrný pocit, že právě prožívá své poslední minuty.

Každý se děsí představy, že umře. Anna Beketová se nikdy smrti nebála, protože věděla, že je nevyhnutelná. Smrt je jako tečka za větou života. Avšak když si uvědomila, že umírá, strach se dostavil. Bála se nadechnout, protože věděla, že to může být naposledy.

Sebemenší pohyb jí působil nesnesitelnou bolest. Černovláska věděla, že ta bolest je dobrá. Dávala jí naději, že ještě může něco cítit. Díky ní věděla, že je stále naživu.

„Pomoc! Prosím! Kdokoliv!" křičela do prázdna, ale odpovědi se nedočkala. Všude bylo ticho. Dokonce se zdálo, že i boje ustaly... nebo už možná začínala blouznit. Cítila, jak jí pohlcuje zoufalství. Po zkrvavené tváři jí stekla osamělá slza. Tak takové to je, když se člověk vzdá, pomyslela si dívka.

„Beketová!!" vykřikl někdo a jeho vyděšený hlas se nesl změtí chodeb. Znala ten hlas. Věděla to, ale nedokázala jej k nikomu přiřadit.

„Jsem tady," zasípala plačtivě. Ta slova byla sotva slyšitelná, avšak brzy ve své blízkosti uslyšela kroky. Někdo přelézal hromadu sutin ve snaze dostat se k ní. Nedokázala zaostřit zrak. Rozeznala pouze tmavé vlasy a vysokou postavu. Hlava jí padla únavou na prsa.

„Beketová, žiješ?" zeptal se neznámý. Konečně otevřela oči. Přímo před ní klečel Geoff Rockwood, v jeho očích se značila starost. Zvedl jí bradu a pokusil se najít zbytky života v jejích očích.

„Asi ano. Už mám halucinace, že?" špitla z posledních sil a nuceně se pousmála. Každé slovo jí působilo bolest, s každým výdechem se přibližovala ke smrti.

„Myslím, že ne," odpověděl Geoff. Náhlý příval naděje způsobil, že dívka s výkřikem otevřela oči a zalapala po dechu.

„Klid, Anno, musíš zůstat v klidu," utěšoval ji a konejšivě stiskl její rameno. Všimla si, že její jméno řekl zvláštním tónem. Zírala do jeho tmavých očí, zatímco v těch jejích se zračila čirá hrůza. Bylo tam ale ještě něco... bolest a naděje.

„Dostaň mě odsud, prosím," žadonila a usedavě plakala. Slzy se na jejích tvářích mísily se špínou a krví.

„Dostanu," slíbil.

Nejprve kouzlem odsunul kámen, který dívku doteď věznil. Vzduch znovu prořízl její bolestný výkřik následovaný vzlyky.

Havraspárský chlapec jí pomalu zvedl na nohy a podepřel ji. Dvojice někdejších nepřátel se rozešla k Velké síni. Dívka pomalu kulhala a kousala se do rtu, aby nekřičela bolestí. Geoff ji podpíral. V Bradavicích zuřila válka, jejich nepřátelství muselo jít stranou.

Ocitli se přede dveřmi Velké síně.

„Už jen pár kroků, Anno, musíš jít!" šeptal Geoff, když si všiml, jak dívka ochabla. V kuželu vzdáleného světla spatřila chlapce s jasně platinovými vlasy. S někým se rozčileně bavil a potom si jej přitáhl blíž za límec. Vypadalo to, že ho chce udeřit. Chtěla mu v tom zabránit, ale nebyla schopná jediného slova.