JEDINÁ Z KRUVALU ━━ ❨ draco malfoy. ❩ ✓

O 17 let později...

Byli svoji, spojeni svazkem manželským.

Bývalý Smrtijed seděl za stolem ve svém honosném sídle v jižní Anglii a snídal. V ponuré místnosti však nebyl sám, jak by si býval přál. Podmračeně pozoroval dvě děti, dívku a chlapce, z nichž bylo jeho pouze jedno.

Napil se lahodného čaje. Když položil pohár zpátky na stůl a zvedl svůj pohled, padl mu na tu dívku. Musel si ji už posté pozorně prohlédnout. Seděla naproti němu, avšak vypadala, že o jeho přítomnosti ani neví. Nebo se jej pouze zoufale snažila přehlížet.

Byla drobná a menší postavy. Blonďaté vlasy se jí vlnily po ramenou. I na tu dálku spatřil kalnou zeleň, jež vládla jejím očím, v nichž měla po většinu času divokou jiskru. Do okna se opřel sluneční svit a dívčiny blonďaté lokny okamžitě získaly zlatavý nádech. A její tvář se odrážela v perfektně naleštěné desce stolu.

Na chvíli přerušila zapálenou debatu s jeho synem a nevinně po něm šlehla pohledem. Na ten krátký okamžik, kdy se shledala s jeho pohledem, vypadala vyděšeně. Náhle si povšiml, že se v její tváři něco změnilo. Oklepala se, důstojně narovnala v zádech a z její tváře znovu vyzařovala čirá důstojnost a sebevědomí. To gesto už někde viděl, bylo mu tak povědomé...

Draco se přistihl, že je Arianou Smithovou až moc zaujatý. Netušil proč.

Když děti dosnídaly, nevydal ani hlásku. Pouze sledoval, jak ta dívka, na níž visel očima, odchází z jídelny. Blondýnka mu ještě věnovala nejistý úsměv a pak už se za ní s dutou ránou zaklaply zdobené dveře.

Až tehdy, kdy dívka zmizela z jeho blízkosti, mohl zmučeně vydechnout. Promnul si kořen nosu a zarytě hleděl před sebe. Nebyl z ní unesen tolik v dobrém slova smyslu. Spíš mu připadala celkem protivně, štvala ho. Stále v ní něco – někoho viděl, ale nedokázal to rozpoznat. Byla pro něj vzpomínkou z minulého života, kterou dávno zatratil.

Oklepal se a sám nad svými myšlenkami zakroutil hlavou. Nikdy dřív se mu nestalo, aby jej něco takto rozhodilo. A když už, nikdy to nebyla malá holka se zlatými vlasy a zelenýma očima.

Rázně se zvedl od stolu nechávaje na něm nedojedené zbytky své snídaně. Věděl, že se o ně domácí skřítci záhy postarají. Opustil jídelnu a vypravil se do útrob svého sídla. Nebyl to Malfoy manor. Když se před dvaceti lety vrátil z New Yorku, rozhodl se přestěhovat a koupil velikou vilu na kraji města Oxford. Cítil se v ní mnohem lépe, než v temném a ponurém Malfoy manoru, kde by mu ji všechno připomínalo. Dívku, kterou kdysi bezmezně miloval, ale pak ji ztratil. Zcela náhle, bez varování. Dodnes netušil, co jí vlastně provedl, že od něj odešla.

Znovu zakroutil hlavou v zoufalé snaze vyhnat z ní dotěrné a nežádoucí myšlenky. Staré křivdy byly dávno odpuštěny a rány zahojeny, už by nad tím neměl vůbec přemýšlet...

Rychlým krokem vystoupal do prvního patra a zavřel se ve své pracovně. Byla to jediná místnost, kde si mohl dopřát trochu zaslouženého klidu. Nebyly zde starosti, nebyla zde žádná Ariana Smithová...

Uprostřed místnosti stál kulatý stolek z černého ebenu a kolem něj byly rozmístěny čtyři židle. Zády k oknu stálo veliké a náležitě pohodlné křeslo, v němž sedával nad prací. Před ním se nacházel stůl s mnoha šuplíky a přihrádkami na stohy pergamenů, které se neustále hromadily. V druhé polovině místnosti, která byla dál od okna v přirozeném přítmí, stála pohovka z měkkého sametu a knihovna plná jeho oblíbené beletrie.

Za vysokými a oslnivě čistými okny se skvěla rozlehlá zahrada jeho vily, schovaná pod bělostnou peřinou sněhu. Na ten dopadalo jasné světlo lednového rána a dávalo tak dojem, jako by se každá vločka blyštila. Okna byla orosená kapkami vody, v nichž se odrážel interiér jeho pracovny. Začínal nádherný, sluncem obdarovaný, den.