JEDINÁ Z KRUVALU ━━ ❨ draco malfoy. ❩ ✓

Zpátky domů

Svět se s ní zatočil a škola se jí rozmazala před očima. Spolu s ní i skupina studentů, které mohla nazývat druhou rodinou.

Stála na mostě úplně osamocená. Bez přátel, bez vzduchu a téměř bez života. Vítr si pohrával s jejími vlasy barvy noci a stříbrné slzy padaly na tmavou hladinu řeky. Žal? Ne, to není to správné slovo. Nenávist? Ne, ani to nevyjadřovalo její pocit. Pocit, který se nedal popsat jedním jediným slovem. Smutná, nešťastná, zoufalá, naštvaná, nechápající...

„Proč já?" Slyšet její tenký a přesto chraplavý hlas bylo jako vidět padající hvězdu. Jenomže ji nikdo neslyšel. Jen ta temná a nepřístupná hladina odrážela zvuk jejího dívčího hlasu, jen stromy kolem mohly soucítit.

Pro někoho je život radost, proč pro mě ne, říkala si. Plakala? Mírně řečeno. Život je někdy opravdu nelítostný, čím si však zasloužila tato mladá dívka bolest? Její srdce jakoby bylo probodáno mnoha meči a krvácelo. Nikdo jí nedokázal utišit, dokonce ani lehký vánek, jenž jí hladil po tváři.

Rukávy černé halenky si vytáhla až k prstům a lokty se opřela o chladné zábradlí z kamene. Naklonila se. Dole v hlubinách zahlédla svůj odraz. Jakoby ji zval k sobě. Tam dole byla sama, stejně jako tady nahoře. Obklopovalo ji jen ticho a temnota.

Skočit? Ne, tak daleko by černovlasá dívka nejspíš nezašla. Ale nikdo neví... Neštěstí převyšovalo zdravý rozum a nesnesitelná bolest se nezmenšovala.

Kéžby jí tak někdo, kdokoliv, dovedl potěšit. Mohla snad za to, jak se cítí?! Mohla snad za to, co se jí stalo?! Cosi uvnitř jejího srdce říkalo „Ano, jen ty za to všechno můžeš!" ale hlava tomu odporovala.

Bludný svit měsíce, který pomalu vyplouval na noční oblohu, vyjasňoval nové a nové myšlenky. Jeho zář dopadající na skelnou vodní hladinu, ze které by se dívka za normálních okolností těšila, teď navozovala ještě ponuřejší náladu.

„Ne! Prostě už dál nemůžu!" zakřičela tak nahlas, jak jí to dovolily její zesláblé a unavené hlasivky. Nevydala ani hlásku, to si s ní pouze hrála její mysl. Chtěla hlasitě křičet, ale nebyla toho schopna. Ale ani sebevětší křik by jí nezbavil toho utrpení.

Letošní léto bylo nezvykle chladné. Na sobě měla černou mikinu, jejíž kapuci nosila staženou až k očím. Tak, aby nikdo neviděl její nepřítomný výraz, její mrtvé oči...

Stála na kamenném mostě a užírala se vlastními myšlenkami. Obklopovala ji tma a pomalu houstnoucí mlha, jež se snášela na město vždy k večeru.

Od bitvy o Bradavice utekly už bezmála tři měsíce. Černovláska se vrátila domů. V Petrohradě se jí přezdívalo „podivínka" a lidé se jí stranili. Téměř neopouštěla vilu. Vždy vycházela z domu až za tmy a v černé kápi hledala cestu temnými uličkami. Nebyla víc, než pouhý stín, který se vypaří, když vyjde Slunce. Z kdysi veselé Anny zbyla pouze zlomená dívka, která si už nebyla jistá vůbec ničím. Ani tím, kdo vlastně je.

Noční můry a děsivé vidiny ji pronásledovaly na každém kroku. Nemohla se jich zbavit ani před nimi nějak utéct. Bylo jí souzeno žít s nimi navždy. Chyběly jí ty časy, kdy v noci bezstarostně usnula. Jenže věděla, že ta doba je nenávratně pryč a nelze ji nijak vrátit. V její rozpolcené duši už nezbyly vůbec žádné emoce, temnota ji plně ovládla. Bylo to, jako by se topila. Zoufale plavala k hladině vody, ale nedokázala se k ní dostat včas. Nemohla se nadechnout. Každá noční můra či bolestivá vzpomínka byla pouze vedlejším účinkem války, kterou prožila.

Neviděla důvod vstát ráno z postele a žít. Dříve si myslela, že život by neměl být pouze o přežívání... ale teď už si tím nebyla jistá.