JEDINÁ Z KRUVALU ━━ ❨ draco malfoy. ❩ ✓

Epilog

Překvapené hlasy dvou dětí se rozlehly okázalou pracovnou.

„Opravdu tam chceš jít?"

Zeptal se Draco Malfoy už snad po sté. Ležel v rozlehlé posteli s nebesy s jednou rukou pod hlavou a pohlížel na svou ženu, která se před ním pracně soukala do kalhot.

Bylo přívětivé ráno prvního září. Prosklené balkonové dveře poskytovaly výhled do prosluněné zahrady, která se zrovna stejně jako lidé probouzela k životu.

„Ano, dala jsem mu slib," odvětila černovlasá žena úsečně a naposledy vyhlédla ven, aby se ujistila, že své oblečení zvolila dobře. Čekal je teplý zářijový den, v němž nebude třeba teplých kabátů ani šál. Venku panovaly poslední záchvěvy teplého léta.

Paprsky slunce se teď roztančily po koberci. Zlatožlutý kužel světla rozjasnil celý pokoj a naplnil jej příjemně ospalou atmosférou.

„Taky bys ho měl zajít někdy navštívit. Vždyť umřel místo tebe," poznamenala nespokojeně, oblékaje se do lehkého kabátu, jenž byl jako dělaný pro tuhle roční dobu.

„Ale on tě ve skutečnosti vidět nechce," odvětil Draco a na polštářích se trochu nadzvedl, aby na ni lépe viděl.

Půvabná žena jako na povel zvedla hlavu a havraní vlasy si odhodila z obličeje.

„To si nemyslím," zakroutila hlavou a mezi obočím se jí vytvořila malá, sotva znatelná vráska.

„No, bránit ti nemůžu. Hlavně se vrať včas, vlak odjíždí v jedenáct," kladl jí na srdce, avšak ona jej neposlouchala. Vtiskla mu polibek na rozloučenou a následně zmizela za dveřmi.

Černovlasá žena pak ještě popřála dětem dobré ráno a za úsvitu vyšla ven.

Kvůli práci neměla poslední dobou na procházky ani pomyšlení a tak ji ohromilo, jak se Oxford za tu dobu změnil.

Nějaká maminka s kočárkem se procházela alejí rozkvetlých stromů a lehce houpala své usínající děťátko. Skupina dětí na kole se o něčem hlasitě dohadovala, ale jejich hlasy se brzy ztrácely, jak ujížděli dál do města. Postarší pejskař si vedl na vodítku svoji čivavu, která v huňatém oblečku vypadala spíš jako přerostlý párek v rohlíku.

Půvabná žena se nad tím pobaveně pousmála a odvrátila pohled.

Všude panoval klid a harmonie a okvětní lístky pomalu vznášející se nad alejí navozovaly každému, kdo tudy prošel, pocit, že krásnější místo neviděl.

Spěšně přešla přes kamenný most, který byl klasicky plný turistů, a směřovala dál podél vody. Nábřeží bylo lemované vrbami, jejichž větve se skláněly nad vodní hladinu, jak to dělají matky nad kolébky svých dětí a jejich listoví šeptalo svou tajemnou řečí.

U břehu se pásly husy, jejichž bílé peří zářilo do jasného dne a upozorňovalo na ně každého kolemjdoucího.

Tomu všemu korunoval lehký vánek, který ji hladil po tváři a pak se rozplýval ve vzduchu.

Ovšem Anna se nepřišla kochat krásou zářijového rána a proto spěšně zapadla do postranní uličky, kde bylo bezpečné se přemístit.

Přistála o mnoho kilometrů dále, u brány s okřídlenými kanci.

Pomalou chůzí začala stoupat k hradu, jehož věže odsud vypadaly tak vysoké, jako by se snad dotýkaly samotného nebe.

Dubovou bránou vešla do Vstupní síně a jala se stoupat mramorové schody.