Věříš mi?

Dej mi ruce

"T-ta holka... Ta Soo něco, se kterou jsi mluvil po telefonu... Byla u tebe na rodinném obědě... Je to tvoje přítelkyně?" odhodlal se konečně Felix zeptat na otázku, ne kterou si myslel, že už stejně zná odpověď.

"Ne," odvětil mu k jeho překvapení Hyunjin, kterého ten dotaz malinko překvapil. Jenže mu došlo, co si stříbrovlásek musel myslet a že to muselo být důvodem toho, proč s ním nemluvil.

"Není to moje přítelkyně. Moje matka se mi jí sice snaží dohodit už pár let, ale je to jenom kamarádka. A tak to taky zůstane," dodal ještě, aby ho v tom utvrdil.

"Ne? Aha," vydechl mladší přebytečný vzduch z plic, když si uvědomil, že se zmýlil ve svém úsudku. Setřel si další neposednou slzu, která si našla cestu na jeho líci, a pak se zahleděl do neúprosné prázdné tmy před ním.

Hyuna tak neskutečně štvalo, že ho taková melancholie sevřela ve svých spárech a nechtěla ho pustit. Věděl, že musí něco udělat. Že ho z toho musí dostat. Že už ho nikdy nechce vidět plakat.

A v tu chvíli ho napadl geniálnější nápad, než napadl Newtona, když mu na hlavu spadlo jablko. Ono vlastně spadlo vedle něj, ale to už byla záležitost formulace.

"Napadlo mě, jak tě přivést na jiné myšlenky. Jen si musím zavolat, zůstaň tu a ani se nehni," přikázal mu s pyšným úsměvem na rtech a odběhl zpět do dormu.

Felix se za ním jen zmateně ohlédl, ale neměl důvod, proč ho neposlechnout. Přemýšlel nad jeho posledními slovy... Se Soomin jsou jen kamarádi. Takže je tu stále možnost pro něj? Ne, sakra, není, už mi dej pokoj, okřikl v duchu svou mysl a začal přemýšlet, čím mu chce jeho hyung zvednout náladu. On sám nevěděl, co má se sebou udělat, tak jak by to mohl vědět ten, co z části mohl za jeho stav bezmoci?

"Tak šup, zvedej se," pobídl ho blondýn, když se vrátil z dormu a v ruce držel klíče od auta.

"Co? Kam jedeme?" zeptal se nechápavě stříbrovlásek, jenže to ho už Hyun tahal na nohy a strkal k autu.

"To je překvapení, ale ještě trochu pohni, nebo se domů vrátíme až ráno." Prakticky ho do toho auta dotáhl, sám se ujal role řidiče a vyjeli vstříc nočnímu Seoulu.

"Teď se fakt začínám bát. Hodláš mě přivést na jiné myšlenky tím, že mě posadíš do lavice a začneš zkoušet z práva?" pronesl vyděšeně Felix, když jejich auto zastavilo před Korean University, která proslula jako jedna z nejlepších univerzit v Koreji s nejprestižnějším právnickým programem.

"Jestli chceš, tak tě Jinsang vyzkouší z trestního práva, ale nebude to nutnost," usmál se, když vystoupili, a kývl hlavou k postavě, která se k nim blížila. Ta postava byla právě zmíněný Jinsang, Hyunjinův kamarád prakticky odjakživa. 

"Ty budeš jednou moje smrt. Víš kolik je hodin?" zavrčel naštvaně vcelku ten malý kluk, jež vystoupil ze stínů.

"Kdyby nebylo mě, Jinsangu, tak by ses na univerzitu ani nedostal, takže mi to dlužíš. A stejně nespíš, protože se učíš," oponoval mu Hyunjin a zářivě se na něj usmál. Teď už Felix reálně nepobíral ani slovo ani nic, co se tu dělo.

"Fajn, tak pojďte. Všechno je připraveno, jelikož jsem naprosto dokonalý. Nebuďte tu hlavně až do rána. Až budete odcházet, tak mi jen napiš, všechno přijdu vypnout a zamknout," instruoval je malý černovlásek Jinsang a doprovodil je až do cíle jejich cesty, poté se s rozloučením vypařil.

"Počkej, teď vážně... Co tu děláme?" vydechl Felix, který kompletně zapomněl na své depky, když ho Hyunjin zavedl do budovy a na něj dýchl umělý chlad, do očí ho udeřilo ostré světlo a před ním se rozprostřel nádherně čistý led.

"Jdeme bruslit," usmál se blondýn, a tak konečně prozradil svůj záměr, kterým mu chtěl udělat radost. Věděl, jak moc se Felix každou zimu těšil, že zdokonalí své bruslařské umění, jenže za poslední dvě zimy se mu nedostalo příležitosti.

"To myslíš vážně?!" vypískl nadšeně Felix a zatahal ho za rukáv kabátu.

"Si piš. Jinsang nám tu nechal brusle a dovolil využít univerzitní stadion, jelikož tu vypomáhá, tak tě konečně naučím pořádně bruslit," zazubil se na něj Hyunjin, no stejně už se stříbrovlásek hnal na lavičku, která se nacházela nejblíže ledu a na níž ležely dva páry bruslí.

"Jak dítě," rozesmál se blondýn a rychlejším krokem se vydal zatím, přičemž už si Felix zvládl sundat své boty a snažil se narvat do bruslí.

"Snad jsem tipnul tvé číslo správně... Počkej, pomůžu ti," řekl mu, když viděl, jak se přes tlustý kabát špatně nahýbá k zavazování bruslí a nejde mu to správně uvázat. Sám ze sebe sundal bundu, jelikož mu chlad tolik nevadil a svetr svou funkci plnil více než dobře. Klekl si na jedno koleno před Felixe a jal se utahování jeho bruslí.

"Počkám na tebe na ledě," houkl na něj mladší kluk, který si to už štrádoval na led podobně jako tučňák.

"Zkus se nerozflákat dřív, než na ten led vlezeš," poradil mu ještě Hyun, když viděl jeho počínání a vzápětí se začal věnovat svým bruslím.

"Já jedu!" vykřikl nadšeně Felix, když se odvážil sklouznout po noži brusle. To už stál na ledě i jeho hyung a bavil se jeho nadšením, ačkoliv vypadal jako školkové dítě, které nikdy v životě nebruslilo.

Hyunjin byl už zběhlý v tomto zimním sportu, jelikož jako malý chodil neustále bruslit spolu s jeho matkou. Dokonce chodil i do kroužku krasobruslení, než to přestal stíhat se školou.

"Opakuj po mně." Snažil se mu ukázat, jak se to správně dělá a jak má udržet rovnováhu, u čehož ho stejně musel docela často chytat, aby se nerozbil.

"Dej mi ruce," požádal ho, jelikož se Felix musel stále přidržovat mantinelu, takže se nemohl pořádně rozjet. Postavil se naproti němu, něžně vzal jeho studené dlaně do těch svých, jako kdyby přebíral křehké sklo, jež nesměl za žádnou cenu rozbít, a rozjel se pozadu. V takové formaci objeli několik koleček, než si Felix získal jistotu a s nadšeným pištěním jezdil sám. Dokonce si sundal i bundu, aby mu tolik nepřekážela v pohybu.

Hyunjin si také začal jezdit po svém, jen o něco málo profesionálněji a rychleji. Elegantně si vytvářel svou sestavu, jako kdyby tančil a nechával se unášet větrem do ledového království.

"Vypadáš nádherně," přiznal mu Felix, když jeho kamarád dojel choreografii, kterou si vytvořil na místě.

"Taky bych chtěl jezdit tak rychle," dodal ještě a našpulil rty. Kompletně pustil ze své mysli všechno špatné a jen si užíval okamžiku přítomnosti, kdy jeho srdce bušilo stejnou rychlostí jakou buší srdce ledňáčka.

"Tak pojď. Hlavně drž balanc, nohy měj u sebe," instruoval ho Hyunjin, stoupl si za něj, ruce položil na jeho boky a rozjel se, takže Felixe tlačil před sebou. Snažil se s ním jet rychleji, přestože to nebylo tak jednoduché, jak by si mohl někdo myslet. Odměnou se mu stal Felixovy hlasité projevy radosti, nad nimiž se jeho srdce svíralo blahem a takovým štěstím, že se jeho sunshine zase usmívá.