Věříš mi?

Adeptka na přítelkyni?

"Nebylo ti včera už špatně? Nezvracel jsi znovu?" zeptal se Hyunjin Felixe večer, když už měli po všech tréninkách a každý si pracoval na svém notebooku. Ráno opětovně Felix dobíhal do auta na poslední chvíli, takže spolu jen rychle prohodili pár slov, že je vše v pořádku a poté nestíhali skoro ani dýchat u trénování choreografie. Teď se ho konečně mohl zeptat v klidu.

"Ne, už to bylo v pohodě. Co u tebe doma? Zábavný rodinný oběd? I večeře?" pousmál se stříbrovlásek a hodil na svého hyunga zvědavý pohled. Docela ho mrzelo, že se mu vůbec včera neozval a vrátil se za hluboké noci. Poté si však připomněl, jak to mezi sebou teď mají a že se mu Hyun vlastně nemusí z ničeho zpovídat.

"Trochu se to protáhlo... Docela jsem si to užil. Promiň, že jsem včera neodpověděl na tvou esemesku. U nás používání mobilu nesklízí úspěch. Navíc jsem byl už na cestě domů, když jsem ji četl," vysvětlil mu popravdě. V tu chvíli však Hyunovi začal zvonit telefon a Hyun ho s povytaženým obočím zvedl.

"Ahoj, Soomin," pozdravil ji, když se z telefonu ozval její hlas, který byl podkreslen houslovými tóny. Pravděpodobně volala z večerní zkoušky.

"Promiň, že volám, ale nechala jsem si u vás včera ten modrý svetřík... Chtěla jsem tě poprosit, jestli bys mi ho třeba zítra nepřivezl?" zašveholila, z čehož se dalo krásně poznat, že se usmívá.

"Nechala sis u nás svetr? Um, zítra máme zase celý den trénink, takže spíš zavolej našim," řekl jí zamyšleně, jelikož se mu to opravdu zdálo jako nejlepší řešení. Na to jen něco neurčitě zamumlala, že to chápe a že tedy zavolá jeho rodičům. Respektive jeho matce.

"Chtěla jsem ti ještě říct, že to včera bylo moc fajn. Ten konec... Snad ses nezlobil, že jsem to udělala. Ani nevím, co mě to popadlo. Jo a poslechla jsem si tu písničku, cos mi doporučil, že by se na ni dal udělat hezký houslový cover. A musím říct, že je úžasná, moc děkuju. A chtěla jsem se zeptat, jestli bys tedy chtěl přijít na můj koncert," zeptala se trochu nervózním hlasem.

"Um... Určitě chci přijít a jsem moc rád, že se ti líbila," sdělil ji s menším úšklebkem, jelikož moc nevěděl, jak ji má odpovědět na narážku na tu jejich "pusu". Byl by raději, kdyby se o tom už nebavili a nic si z toho nevyvozovala. Poté mu ještě řekla, že mu určitě dá vědět, až bude vědět bližší informace o jejím budoucím vystoupení. Vzápětí však uslyšel nějaký křik v pozadí hovoru, načež se Soomin spěšně začala loučit, že už musí běžet.

"Taky se měj moc hezky," popřál ji stejně jako ona jemu a típl jejich hovor. Odhodil mobil v krytu s nalepenými hvězdami zpátky na stůl, přičemž se podíval na Felixe. Ten seděl s upřeným pohledem na obrazovku a s očividně zatnutou čelistí.

Naprosto mu zamrzl úsměv, když slyšel jejich rozhovor. Nevěděl, kdo ta dívka byla, ale měl jistotu, že včera s ní Hyun strávil odpoledne a večer. A že se účastnila jejich rodinného večera. Nemohla to být nějaká vzdálená příbuzná? Možná ano, i když Hyun vždy tvrdil, že se se zbytkem příbuzenstva vídá jen na velké svátky. Žádnou sestru také neměl... Takže tahle holka byla adeptkou na jeho přítelkyni? Nebo už se stihli dát dohromady a odskočit si na hoďku na hotel, a proto se vrátil tak pozdě? To myslela tím jejich koncem, u kterého nevěděla, co ji to popadlo? Ten její koncert má být jejich další rande?

Po těchto úvahách šla veškerá jeho přetvářka do háje, i když se vážně snažil to udržet. Nevyspali se spolu před tak dlouhou dobou a Hyun už očividně rozhazuje sítě v dívčích kruzích, aby se ujistil, že stříbrovlásek pro něj není ten pravý.

Prudkým pohybem zaklapl notebook, zvedl se z postele a rázným krokem odešel z jejich pokoje. Namířil si to do pokoje Bang Chana a při cestě málem srazil Hana, který byl na cestě do koupelny. Jen se mu ledabyle omluvil a hned, bez zaťukání nebo dovolení, vpadl do Bang Chanova pokoje, kde se trucovně uvelebil v tureckém sedu na Hanově posteli. Totálně ignoroval fakt, že Chan zrovna provozuje jeho večerní protahování, jelikož jemu nikdy nestačilo se protáhnout po tréninku s nimi. Stalo se pro něj nutností protahovat se ještě individuálně.

"Co je? Ztratil si schopnost klepat?" nechápal leader, přestal dělat pozici kobra a posadil se na zem, opíraje se zády o svou postel.

"Nemůžu. Já už nemůžu, tohle je prostě moc," vyhrkl mladší kluk a mezi obočím se mu objevila naštvaná vráska. Dobře, lépe by sedělo nasraná vráska.

"Jestli mluvíš o tom, že Minho zase vypil veškeré zásoby kafe, tak s tebou naprosto souhlasím. Jak ten kluk může v noci spát, když mu místo krve musí proudit čistý kofein?" uvažoval nevěřícně, protože jeho výrok by se rozhodně nedal označit za přehnaný.

"Mluvím o tom debilovi, který si nabaluje nějakou holku, s níž tráví rodinné obědy a večeře, slibuje jí, že přijde na její koncerty a já jsem mu totálně jedno," prskal naštvaně stříbrovlásek, u čehož ani netušil, kde se u něj vzal takový vztek. Vycházelo to z jeho nitra a cítil, jak se ten nepopsatelný pocit rozlévá po celém jeho těle, všemi jeho tepnami, žílami a do všech jeho svalových vláken.

"Ztiš se a uklidni se. Co se stalo?" ptal se překvapeně jeho hyung, protože mladšího kluka už opakovaně nechápal.

"Chci si prohodit pokoj. Na jednu noc. Prosím. Nemůžu s ním teď mluvit ani být v jedné místnosti." Možná přeháněl, možná dramatizoval, ale jeho vědomí se teď chtělo skrčit někde v rohu. Nebo někoho umlátit pálkou na baseball. Bral by klidně obě dvě možnosti. No, dobře, co si budeme povídat, ta pálka se zdála o něco málo sympatičtější. 

"Dobře, hlavně klid. Řeknem to Jisungovi," odvětil mu bez dalších vyzvídajících dotazů, které mu každopádně chtěl položit později. Na pár minut mezi nimi zavládlo ticho, ve kterém ani jeden nevěděl, co má říct.

"Jisungu, nevadí, když budeš dneska spát s Hyunjinem a Felix zůstane tady?" vznesl svou otázku Bang Chan.

"Em, neva, ale proč?" Han jen pokrčil rameny a s otazníky v očích si vypojil nabíječku na telefon, aby si ji přenesl do druhého pokoje.

"Trochu jsme se Hyunem chytli," dodal na vysvětlenou Felix, což zřejmě Jisungovu zvědavost uspokojilo, neboť se s pár dalšími nezbytnými věcmi vydal do vedlejšího pokoje.

"Okay, v lednici je pod tunou zeleniny schovaná zmrzlina. Dojdu pro ni a pak ti zase budu dělat terapeuta," usmál se Chan a odběhl pro zmrzlinu a dvě malé lžičky.

"Včera byl na rodinném obědě a večeři s holkou a ani mi neodepsal na zprávu," oznámil mu trucovně v angličtině, když měl v ruce kyblík zmrzliny.

"A?"

"A? Na rodinné události s holkou. Stoprocentně to bude někdo, koho chce sbalit. Co když už s ní chodí? Včera určitě přijel tak hrozně pozdě, protože s ní byl někde šukat. A pak si v klidu vedle mě s ní telefonuje a je mu úplně jedno, že to slyším. Sice je to několik týdnů, co jsme spolu spali, ale stejně..." klopil ze sebe naštvaně a u toho šermoval ve vzduchu lžičkou.

"Aha... To je na houby. Ale tak třeba to není přítelkyně. Jen kamarádka," zamyslel se Bang Chan s pokrčenými rameny. Trošku nevěděl, co si s tím má počít.

"Hm. Díky, žes mě tu nechal." Pokusil se o úsměv Felix, i když jeho obličej moc nespolupracoval.

"Není za co. Promiň, že ti nijak nedokážu pomoct."

"Ne, to nevadí. Promiň, že jsem sem tak vpadl. Jen potřebuju chvíli klidu." Po těchto slovech odložil zmrzlinu, flákl sebou na matraci a tím ukončil jejich rozhovor. Přehodil přes sebe peřinu a snažil se uklidnit své srdce i své myšlenky. Kéž by existoval vypínač na emoce...