Věříš mi?

Hlavně je nevyslýchej

"Wakey, wakey... Good morning, my prince," ozval se nad Hyunjinem hluboký hlas, který ho vytrhl ze spánku tak děsivě, že sebou trhnul a vymáchl rukou, která se o něco měkkého zastavila.

"Co sakra děláš?" vyjekl Felix, jenž ránu do boku od svého spícího přítele opravdu nečekal.

"Co ty děláš? Měl jsem infarkt," vysvětlil blondýn, zatímco si protíral oči a vzpamatovával se, že mu nehrozí žádné nebezpečí. Jen ho jeho přítel vzbudil.

"To je tvůj problém. Chtěl jsem tě jen roztomile vzbudit," odvětil mu mladší, který se vedle něj posadil do tureckého sedu.

"Skvělý, já si myslel, že pro mě přišel Satan," poznamenal Hyunjin, který se taktéž posadil a prohrábl si rozcuchané vlasy. Domníval se, že se mu zdál nějaký sen, který si minutu po probuzení nemohl vybavit. Něco se tam stalo... Něco, čemu Felixův hluboký hlas nepomohl. Rozhodně to nepatřilo do kategorií hezkých snů.

"Tak teď jsem se urazil. Vstávej, jdeme na snídani," prohlásil Lix a vyšvihl se z postele. Nějakou chvíli počkal, než se vyškrábe z peřin i jeho milý, a vydali se společně na snídani.

V kuchyni už Minho tancoval kolem své kávy, pro kterou by pravděpodobně prodal svou ledvinu, případně nějakého člena Stray Kids. U stolu seděl Seungmin s Changbinem, kteří do sebe beze slova cpali kimchi. A v obýváku se nerušeně s klidem zenového mistra protahoval Bang Chan bez trika na jóga karimatce.

"Dobré ráno," popřál Felix s úsměvem od ucha k uchu, zatímco jeho přítel by ze samé nervozity nejraději skočil z okna. Poprvé od včerejšího přiznání před svými blízkými stane jakožto přítel Felixe. Věděl, že ho tam nikdo nepošle na léčení nebo podobnou blbost, přesto v něm zrnko pochybností stále zaklíčené bylo. Ještě ho nikdo nevyrval i s kořeny z jeho mozku.

Všichni mu jeho pozdrav opětovali kromě Chana, kterému by to rozhodilo dýchací rytmus. Avšak Seungmin na nich dvou zůstal pohledem déle, než bylo zvykem. Oba dva v jeho očích viděli zabodnuté otazníky, které nezmizely ani v okamžiku, kdy se Hyunjin s Lixem posadili ke stolu, u čehož ho stříbrovlásek pohladil po rameni a věnoval mu vřelý úsměv, který by snad prozářil i nejnepřístupnější temnotu.

"Takže spolu vážně chodíte?" vydechl Seungmin po pár minutách ticha, které přerušovaly jen dlouhé výdechy a nádechy jejich leadera a Changbinovo jezení. Po jeho otázce vpochodoval do místnosti i Han. Hyunjin s Felixem však pouze přikývli.

"Hlavně je nevyslýchej," houkl Chan, přičemž se snažil srovnat v póze válečníka.

"Tak sorry, ale mně to třeba včera ještě pořádně ani nedošlo, co to znamená," hájil se Seungmin a odložil hůlky. Hyunjin z jeho obličeje nedokázal vyčíst, jak to myslí. Odsuzovačně to neznělo. Ale podporou to taky dvakrát nepřekypovalo.

"Znamená to to, že až v noci uslyšíme divné zvuky, tak nebudeme pátrat po jejich původu," prohlásil Minho, který stále postával u linky a srkal svou kofeinovou bombu.

"Počkej, jakože... Spali jste spolu už? Jak dlouho nám to vlastně tajíte?" zajímal se Han.

"Hane, na takové otázky se nikdo ptát nebude. Tyhle, ehm, intimnější témata jsou čistě soukromá věc, kterou bych velice rád neprobíral hromadně u stolu se snídaní, jasné?" rozkázal jejich leader, který díky Hanovu zájmu ukončil svůj ranní rituál a přesunul se k nim.

"Ale na druhou otázku by odpovědět měli. Jak dlouho nám to tajíte?" trval na svém Seungmin, který si založil ruce na prsou a upřímně netušil, jakou má čekat odpověď.