Věříš mi?

Zabij je svým úspěchem a pohřbi svým úsměvem

"Jak dlouho tam seš? A proč tu seš?" zeptal se Felix, když vypnul vlive a zvedl se ze židle.

"Jsem tvůj odvoz domů," odpověděl Hyunjin, u čehož pozoroval, jak si stříbrovlásek sbírá své věci, aby se mohli vrátit do dormu.

Chan mu řekl, že Felixe manažer trochu sjel za jeho zpěv, a proto jel mladší trénovat do studia. Hyuna to hodně mrzelo, neboť dobře věděl, jaké má stříbrovlásek nervy ze zpěvu. Rovnou se nabídl, že pro něj dojede, sebral klíče a vydal se pod rouškou tmy do studia.

Trochu se bál, že by se tam mohl Felix zhroutit, když se v poslední době chovat tak divně. Zřejmě toho na něj vážně dopadalo moc a on tomu ale vůbec nepomáhal. Naopak... Tušil, že je jeden z hlavních důvodů, proč se stříbrovlásek nesoustředí. Už s tím prostě musel něco udělat.

Když přijel, Felix zrovna předváděl své pěvecké dovednosti a zněl tak... Tak nádherně. Měl božský hlas, ať už rapoval, zpíval nebo mluvil. Nechtěl ho rušit, nechtěl mu to překazit a sám sebe připravit o jeho hluboký hlas, který skoro vůbec neseděl k jeho roztomilému obličeji. Přesto se zdál perfektní.

Ve chvíli, kdy mu zavolal Chan, se rozzářil jako sluníčko. No jo, jejich sunshine. V tom okamžiku mu došlo, jak moc mu chyběl Felixův šťastný a rozzářený úsměv. Dlouho u něj tenhle úsměv neviděl. Projasnil by i tu nejtemnější tmu.

"Fajn." Kývl na něj Felix s trochu smutným výrazem. Prošel kolem něj a rovnou mířil ven bez jakéhokoliv jiného slova nebo třeba jen pohledu.

"Zpíváš hezky," řekl mu Hyun upřímně v autě, když se mezi nimi rozprostíralo husté a dusivé ticho.

"Díky," odvětil Felix tiše a na moment si přestal kousat rty, přičemž se podíval na řídícího blondýna.

Hyun už se nadechoval, že řekne něco dalšího, avšak Felix opět otočil hlavu a čelem se opřel o okénko.

"Teď ne, prosím," špitl ještě chvějícím se hlasem, jelikož na ramenou cítil neskutečnou tíhu, která by se pravděpodobně zhoršila, kdyby na něj začal Hyun mluvit a snažil by se rozvinout konverzaci. Možná, že by od něj spíš uvítal objetí a... Sám už nevěděl...

Připadal si tak neskutečně vyčerpaný tím vším, co se dělo. Tím, jak s Hyunem nemluvil, ale před ostatními se snažil působit v pohodě. Tím, že ho k němu táhly city, o které ten druhý nestál. Tím, že se jeho smutek halil do závoje vzteku.

Takže se opět neúčastnil nějaké socializace s ostatními. Potřeboval si sednout sám se svými myšlenkami a konečně se s nimi nějak srovnat, proto na sebe hodil kabát a šel se usadit ven na schody. Bohužel se mu stále nedařilo najít vnitřní klid a jen se v něm probouzel smutek a zloba mířená proti všemu, i proti němu samotnému.

Najednou za sebou slyšel bouchnutí dveří a kroky. Chvíli si myslel, že mu jde Bang Chan vyčíst, že sedí v takové zimě na betonových schodech. Když se však vedle něj objevil Hyunjin, došlo mu, že se zmýlil. Zároveň mu na mysli vytanula vzpomínka na večer, kdy se mu Felix snažil dodat odvahu na zkoušku z angličtiny. Seděli stejně jako před dlouhými týdny, jen v úplně jiném rozpoložení.

"Vypadáš jako kluk z kdramatu, který přemýšlí nad životními rozhodnutími," promluvil na něj Hyunjin a opřel si lokty o pokrčená kolena.

"A to mám brát jako kompliment?" podivil se Felix nad jeho slovy, protože dost slušně netušil, co by mu měl na tohle říct.

"Jo. A víš, že v téhle chvíli většinou přichází kamarád hlavní postavy, aby se ujistil, že je ten druhý v pořádku, a vedou spolu hluboký dialog o jeho rozhodnutích?" pokračoval dál blondýn, přičemž se na mladšího kluka podíval a neskutečně ho bodl u srdce výraz, který hrál na jeho krásné tváři.

"Jo? Myslel jsem, že já z nás dvou jsem na tyhle kdramata."

"Taky je mám rád. Tak si už konečně vylej své zraněné srdce, nech ho nahlas krvácet, nech ze sebe spadnou balvany utrpení, které tě táhnou do beznadějných a temných hlubin," odcitoval Hyun, aby to znělo co nejvíc honosně a dramaticky, obličej si podepřel dlaněmi a hodil na něj zvědavý pohled.

"Jseš strašný pako." Zakroutil hlavou Felix, ale neubránil se malému úsměvu, jelikož Hyun vážně zněl dost komicky. Začaly mu ještě víc chybět ty časy, kdy spolu mluvili prakticky bez zábran.

"Sere mě, co mi dneska manažer řekl," vydechl stříbrovlásek jednu z věcí, jež mu ležela na srdci. Věděl, že by s ním měl mluvit o něčem jiném, ale tohle ho trápilo taky.

"Myslíš tvůj zpěv?"

"Jo, kurva, přesně to myslím. Snažím se jako naprostý idiot, přesto se mi dostane jen kritiky. Yeah. A moje angličtina. Respektive korejština. Prosím pěkně, na té mám máknout taky, protože se už nemůže stát, že bych nerozuměl nějakému slovu," vysypal ze sebe naštvaně Felix a přitom zatínal pěsti jako malé navztekané dítě. Hyunjin už se nadechoval k odpovědi, jenže stříbrovlásek ho předstihl.

"Sakra, přijel jsem do Koreje, když mi bylo sedmnáct. Uměl jsem sotva korejské hň a základní fráze, natož mluvit rychle, natož rapovat. Za čtyři roky jsem dosáhl úrovně pomalu rodilého mluvčího a do toho ještě trénoval tanec a rap. Rodina mi pomáhala, vy jste mi pomáhali, já se šprtal a stejně to není dost. Nikdy nebudu dost dobrý. Ani vzhledově. Už zase jsem slyšel vizážistky, jak si stěžují na moje pihy. I'm so done with everything. I'm not good enough." Po poslední větě se kousl do spodního rtu a snažil se zadržet slzy, co se vší silou pokoušely dostat do jeho očí. Nejraději by začal křičet na celý svět, ale věděl, že si musí aspoň trochu hlídat hlasitost.

"Mrzí mě to, Felixi. Fakt zatraceně moc. Zpíváš krásně, máš ten nejnádhernější hlas, jaký jsem kdy slyšel," ujal se slova blondýn a snažil se ho urputně povzbudit.

"Ani nevíš, jak tě obdivuju, žes do tohohle všeho šel. Že ses tak rychle naučil korejsky a mluvíš bez problémů. Věř mi, Felixi. Víš, jak jsem já válčil s angličtinou? Mě teďka někdo hodit do Ameriky, tak mě tam sežerou. Narvali by mě do cheeseburgeru a sežrali. Nebo by mě nakrájeli do toho jejich něčeho, čemu říkají sushi," vyprávěl mu s hranou panikou a znechuceným obličejem. Díky tomu se stříbrovlásek uchechtl, i když mu po tváři stékala třpytivá kapka. Tu Hyunjin nemohl odignorovat, takže se opatrně natáhl a palcem mu ji jemně setřel, u čehož doufal, že mu Felix neuhne. Ten však držel na místě a ten dotek by přirovnal k letnímu teplému vánku. Nebo ještě lépe... Jako kdyby se mu o tvář otřel okvětní lístek sedmikrásky.

"Chci, abys mi ty krávy, co nadávaly na tvé pihy, ukázal a já jim narvu ty jejich kosmetické štětečky do krku. Tvé pihy jsou dokonalé a krásné a kdyby to bylo na mně, zakázal bych je zakrývat. Bez nich bys to nebyl ty." Tentokrát se Felixovy rty roztáhly do ještě o něco málo většího úsměvu, i když následovalo vzlyknutí, jak se to snažil v sobě udusit.

"A tvůj úsměv, sunshine," oslovil ho jeho přezdívkou, kterou si zasloužil právě svým úsměvem.

"Víš, jak se to říká... Zabij je svým úspěchem a pohřbi svým úsměvem. Zvládneš to, Felixi, věřím ti. Jen prosím neplač." Po jeho slovech to stříbrovlásek nevydržel a plně spustil pláč.

"Myslíš to vážně?" popotáhl a přes slzy se na blondýna zadíval.

"Of course, sunshine. Jsi jeden z nejúžasnějších lidí a promiň mi, jestli jsem ti ublížil," zašeptal, jelikož uvnitř mu došlo, že na psychické nepohodě jeho kamaráda se on podepsal dost slušně.

"T-ta holka... Ta Soo něco, se kterou jsi mluvil po telefonu... Byla u tebe na rodinném obědě... Je to tvoje přítelkyně?" odhodlal se konečně Felix zeptat na otázku, na kterou si myslel, že už stejně zná odpověď. Jenže to potřeboval slyšet od Hyunjina. Potřeboval to slyšet z jeho úst, aby ho konečně opustily všechny naděje.