Věříš mi?

Jeongine, přestaň křičet

Felix s Hyunjinem zůstali překvapeně stát na chodbě, zatímco Jeongin s Bang Chanem zmizeli v obýváku. Ani jeden z nich nechápal, co to do nich vjelo, ale nic dobrého to zřejmě nebylo.

"Měl jsi celé Vánoce volno a skoro nic jsi do té matiky neudělal. Myslíš si, že ty zkoušky jsou tak jednoduchý, že to zvládneš bez cvičení? Ani náhodou vzhledem k tomu, jak s tou matikou bojuješ." Hyunjin s Felixem se zaposlouchali do Bang Chanova přísného hlasu, který na ně používal jen v případě, že měl převzít roli rodiče, který své dítě musí dovést k lepším výsledkům. To dělal vždy, když šlo o učení, o zkoušku, o školu. Přestože je všechny měl víc rád než cokoliv na světě, vždy byl na ně tvrdý, jakmile přišlo na zkoušky, obzvlášť na ty závěrečné.

"Já s ní nebojuju, jen mě nebaví a štve mě. A nejsi moje matka, abys mi musel dělat dohled. Je to sakra můj život!" křičel na něj zpátky Jeongin a v tu chvíli se dva nevychovaní chlapci rozhodli, že budou poslouchat cizí rozhovory.

"Jeongine, přestaň křičet," vyjel po něm leader, přičemž bylo všem jasné, že začíná ztrácet nervy.

"Hlavně, že ty jsi dokonalý a vždycky všechno zvládáš! Ve svém volnu stihneš navštívit rodinu a ještě napsat nový song, wow, fakt gratuluju. Jenže já to prostě nezvládám, nejsem ty, nemůžu být ty, pochop to!" rozječel se mladší tmavovlásek a flákl do stolu. Jeongin ztratil nervy už dávno a nehodlal poslouchat byť jen jediné další slovo od Chana.

Najednou vystřelil z obýváku do svého pokoje, až málem Hyunjina s Lixem smetl, přičemž ještě řval, že ho má nechat Bang Chan na pokoji. Ani ne za minutu vyběhl ze svého pokoje pro změnu do předsíně. Hyunjin si všiml, že je převlečený, přes rameno má tašku a zrovna si nazouval boty.

"Kam chceš jít?" zeptal se ho Hyunjin, jelikož venku už vládl pozdější večer.

"Tobě do toho taky nic není. Projít se," odsekl mu Jeongin a dál si naštvaně zavazoval tkaničky bílých tenisek, což nešlo zrovna dvakrát dobře.

"Jeongine, opovaž se teď sakra odejít!" ozval se Bang Chan, který stál ve dveřích do obýváku a sledoval mladšího počínání. Už k němu chtěl jít a donutit ho zůstat, ale Hyunjinova ruka na paži ho zastavila.

"Nech ho jít, projde se, srovná si to v hlavě a bude to dobré," pronesl Hyunjin, zatímco si In nandal roušku a zavřel vchodové dveře zvenčí.

"Upřímně doufám, že máš pravdu," povzdechl si Chan zkroušeně. Zhluboka se nadechl, vydechl a svěsil ramena. Začínal si vyčítat, že na něj zbytečně vyjel, ale nechtěl, aby nejmladší člen jeho skupiny vyletěl od zkoušek jen kvůli tomu, že se nedokáže přinutit učit.

"Udělám čaj, co vy na to?" nabídl Felix skoro až dětsky optimisticky, jako by jim jejich kamarád právě nepráskl dveřmi před nosem. Hyunjin s Bang Chanem přikývli a oba dva se sesunuli na sedačku, přičemž Hyunjin vytáhl z kapsy tepláků mobil, aby mohl Jeonginovi napsat, ať je na sebe opatrný a brzy se vrátí. Upřímně doufal, že jejich maknae nic neprovede.

Uběhly další dvě hodiny bez jediného slova, nepočítame-li televizi, která třem klukům dělala kulisu k myšlenkám. Za okny se už dávno plížila tma, jež neslibovala výhled na zářící hvězdy a šťastné konce. Pomalu se z nebe začínaly snášet malé sněhové vločky, které se svou záplavou snažily pohřbít co nejvíce věcí.

Před každým z chlapců, co seděli na měkkém gauči, stál hrneček. Dva bílé a jeden černý, který vlastnil Bang Chan. V tom jediném se ještě nacházela nedotčená horká tekutina s aromatem silného zeleného čaje. V Hyunjinově chybělo pár doušků, zatímco Felixův už zel prázdnotou.

"Neměl jsem na něj být tak přísný," zašeptal zničehonic Bang Chan do tíživé atmosféry, která vládla po celém obýváku.

"Měl jsem ho zastavit. Neměl jsem ho nechat odcházet," přidal se polohlasem Hyunjin, který se natáhl pro hrnek, ale v půlce svůj pohyb zastavil a ruku opět stáhl k tělu.

"Určitě je v pořádku, nemůžete za to," špitl Lix, ačkoliv si v tu chvíli připadal naprosto nepatřičně. Nemyslel si, že by se Jeonginovi něco stalo, jen potřeboval být chvíli sám. A chvíli sám znamená i to, že nebude nikomu brát telefon.

"Pořád nenapsal. Ani nezavolal zpátky... Vždyť by stačilo debilní ujištění, že je v pohodě," povzdechl si Bang Chan, když si zkontroloval mobil a po jeho vzoru udělal to samé i Hyunjin, který se mu pokoušel dovolat dokonce dvakrát.

"Co když se mu něco stalo, sunshine? A můžu za to já?" zahmkal blondýn, když si Chan odskočil na toalety a on s Lixem osaměl. Složil svému milému hlavu do klína a nechal si pročesávat vlasy Felixovými prsty, aby trochu zklidnil svou roztěkanou mysl.

"Nestalo, věř mi. Nemůžeš za to, že potřeboval chvíli na srovnání. Jen prostě po volnu se toho na něj nabalilo hodně. Ještě když na něj nastoupil Bang Chan, víš sám, jak umí být tvrdý," chlácholil svého milého stříbrovlásek a něžně mu hladil vlasy a tvář.

Když se vrátil Bang Chan, Hyunjin se hned zvedl a uhladil si rozcuchané blonďaté prameny.

"Vás dva taky budeme muset někdy vyřešit," poznamenal jejich leader, avšak neměla se za tím skrývat žádná výčitka, jak to možná mohlo vyznít.

"Můžeš se teď soustředit na to, že ti někde venku běhá nasraný Jeongin?" odsekl mu i tak Hyunjin, jelikož už se schylovalo k hodně pozdním večerním hodinám. Začínal mít vážně strach. Co když se někde opil a usnul v tom mrazu? Co když mu někdo ublížil? Co když ho někdo poznal a zítra si budou v bulváru číst o tom, jak má nejmladší ze skupiny Stray Kids našlápnuto k alkoholismu?

"Fajn, půjdu se po něm podívat, třeba budu mít štěstí," rozhodl Chan a popadl mobil ze stolku, kde ho celou dobu hypnotizovat pohledem. V tu chvíli se však rozeznělo Hyunjinovo vyzvánění. Okamžitě se podíval na displej a když viděl Jeonginovo jméno, srdce mu poskočilo jak na hodině tělocviku.

Jenže po slovech, která mladší klučina vyřkl, se mu zasekl dech v hrdle: "Hyung... Asi jsem v průšvihu."