Věříš mi?

Mně se líbíš ty

Felixe vzbudil otravný zvuk vycházející z jeho mobilu, za který měl vážně chuť vraždit. Jenže když začal šmátrat na stůl, aby ho vypnul, nemohl ho najít. V tu chvíli však veškerý hluk utichl a nahradil ho Hyunjinův melodický hlas.

"Felixi, vstávej." Blondýn sevřel jeho rameno a trochu s ním zatřásl, aby ho konečně přivedl do světa živých, neboť jeho spánek vypadal spíš jako kóma. Sám byl už vzhůru zatraceně dlouho, jelikož ho rozbolela hlava ze včerejšího pádu. Navíc ho Felix v posteli dost utlačoval a to celou noc. Postel se nedala považovat za zvlášť velkou a stříbrovlásek si nárokoval většinu prostoru a ještě k tomu se často převaloval, až si Hyun skoro myslel, že koupí ránu. Tu bohužel v brzkých ranních hodinách opravdu dostal. Felix mu totiž dost nepříjemně kolenem zmáčknul intimní partie, když si přes něj hodil nohu. Docela se divil, že se mu podařilo zadržet vyjeknutí.

"Nechci," zamumlal stříbrovlásek, když rozlepil jedno oko a uviděl už převlečeného blondýna, jak sedí na kraji postele a hladí ho po paži.

"Měl bys. Nebo nám všichni sežerou všechno jídlo a vypijou kávu. To vlastně zvládne jen Minho, ale i tak," přesvědčoval ho a trochu se připravoval i na to, že ho z té postele bude muset vytáhnout.

"Nechceš si spíš ještě lehnout ke mně?" zašeptal tak, že by ho kde kdo přeslechl, avšak Hyunjinovy uši to slyšely. Nebyl si jistý tím, jak to po tom včerejšku mezi nimi teď je a jestli mu to může takhle říct.

Blondýn na něj chvíli koukal, jako kdyby stejně jako on netušil, co se to mezi nimi děje, ale jedno věděl určitě. Stříbrovláskovi s pihami na tvářích propadl. Něco ho k němu táhlo, i když se tomu snažil v posledních týdnech vzpírat a za žádnou cenu si to nechtěl připustit. Chtěl ho činit šťastným, chtěl, aby mu věnovával ty své hřejivé úsměvy. Chtěl být důvodem jeho úsměvu, ne jeho pláče.

Proto se k němu naklonil a políbil ho, jako kdyby to před pěti dny nebylo nemožnější než invaze medúzovitých mimozemšťanů na souš. Sice to byla jen naprosto obyčejná pusa, přesto to stříbrovláskovi spustilo motýlky v břiše a neskutečné nutkání se začít culit, což už v dalším okamžiku dělal.

"Vstávej, sunshine," usmál se Hyun, zvedl se z postele a odhrnul z něj peřinu. Pak po něm hodil domácí oblečení a čekal, až to na sebe menší klučina navleče. Stejně se však na chvíli zadíval do mobilu, když ze sebe Felix stahoval kalhoty.

Když dokončil tuto proceduru, Hyunjin už chtěl vyrazit do kuchyně, když si ho najednou stříbrovlásek přitáhl do objetí a hlavu si položil na jeho hrudník, kde mu poklidně bilo srdce. Poté však zvedl hlavu, stoupl si na špičky a natáhl krk, aby mohl přitisknout své rty na ty jeho.

"Asi je to trochu zvláštní," uchechtl se Hyunjin, když svůj polibek přerušili a pohladil stříbrovláska po červenající se tváři.

"Asi možná malinko... Jen, asi bychom si to měli říct... Budeme teda... Něco jako... Pár?" vyžvejkl ze sebe nakonec mladší a zadíval se na svého hyunga jako malé dítě, které čeká na to, jestli mu rodiče z obchodu přinesli něco sladkého. Už nechtěl žádnou nejistotu v tom, co od druhého má čekat nebo nečekat.

"Ano... Pár. Ale asi by bylo fajn, kdyby to zatím nikdo nevěděl. A ještě bych tě měl upozornit, že jsem prakticky nikdy s nikým pořádně nechodil, natož s klukem." Nervózně si prohrábl vlasy a zadíval se Felixovi do černých očích, ve kterých by se daly klidně najít malé jiskřičky štěstí.

"V pohodě. Asi na tom nejsem o nic moc líp, kromě toho chození s klukem," uklidnil ho, ještě naposledy stiskl jeho ruku a vydali se společně do kuchyně, kde už se dění nacházelo v plném proudu a všichni vypadali ve skvělé náladě.