Věříš mi?

Vojáci by tě hodili přes plot do Severní Koreje

Když Felix vystřelil z jejich pokoje po hovoru se Soomin, Hyunjin za ním jen překvapeně zíral. Co se stalo? Proč? Říkal si, že si třeba jen musel nutně odskočit nebo měl neukojitelnou žízeň nebo něco podobného tomu. Nevěděl, jestli jít za ním nebo ne.

Když za nějakou chvíli do jeho pokoje nakráčel Han se svými věcmi s tím, že teda u něj bude spát, jeho míra údivu se ještě prohloubila. Han mu pak musel "připomenout", že se s Felixem pohádali a na jednu noc si prohodili pokoje, aby oba dva vychladli.

Na to se zmateným výrazem blondýn jen kývl, protože co by mu měl říct jiného? Jistě však věděl, že se něco pokazilo. Ne, něco se regulérně posralo na plné čáře. Mohl za to ten jeho hovor se Soomin? Ale proč by Felix tak vyletěl? Myslel si snad, že je to jeho přítelkyně? Že ji s ním podvedl, a proto ho pak odmítl? Nebo co?

S Jisungem si chvíli povídali, naštěstí ne o Hyunově a Felixově hádce, než se odebrali ke spánku. Respektive, jeden z nich se odebral ke spánku.

"Sakra, Jisungu," zamlaskal na něj asi po desáté, když Hanovo chrápání neustávalo. Začínal docela uvažovat, že ho udusí polštářem. Každý soud by ho zprostil obvinění, kdyby tohle poslouchal víc jak půl hodiny v kuse.

Naštěstí po nějakých dvou hodinách a asi po tisícovce napočítaných oveček, housenek, jednorožců a mořských panen konečně usnul.

Ráno vstal opět o něco dřív než ostatní, a proto se vydal jako vždy udělat kávu. Jeho plán mu ovšem překazil fakt, že Minho všechno kafe vypil. To to kafe musí žrát po lžičkách, pomyslel si a vzápětí dostal infarkt, protože se za ním ozvalo jednoslovné varování a málem dostal po hlavě dvířkami od skříňky.

"Říkal jsem pozor," řekl Felix lhostejně, když na něj Hyunjin hodil zmateným očkem.

"Co se včera stalo?" zeptal se okamžitě, když si stříbrovlásek vzal sušenku a už si to zase mířil pryč. Na to odpověď nedostal, jelikož se Felix odporoučel ještě rychlejšími kroky, než původně zamýšlel.

Hyun to stále nechápal a bohužel se mu objasnění nedostalo ani během dne. Když trénovali společně s ostatními členy skupiny, Felix se choval vcelku normálně. Moc s ním tedy nemluvil, ale nevypadal jinak než v jiný den.

Blondýn se zvědavostí večer po dlouhém tréninku vyčkával, jestli se Felix vrátí do jejich pokoje, nebo zůstane u Bang Chana. Vcelku ho asi překvapilo, když se ve dveřích objevil stříbrovlásek a ne ta veverka, která by si s tím chrápáním měla zajít k doktorovi.

"Nechceš mi říct, co se stalo, že se mnou nemluvíš?" zkusil stejnou otázku, jakou použil ráno.

"Nechci," usmál se falešně Felix a už zase cítil, jak se v něm probouzí zlost na jeho hyunga. Divný svíravý pocit napadl jeho srdce a nutil ho chovat se takhle, když se ocitl s Hyunjinem sám. Nechtěl, aby to řešil zbytek skupiny, takže před nimi se snažil tvářit, že je vše v pohodě.

Naneštěstí se to takhle táhlo zase několik dní, kdy se to občas z něj Hyun snažil dostat, ale nikam to nevedlo, což ho značně frustrovalo. Úspěšně zvládli natočit všechny performace na shows, což řádně oslavili. Věděli, že nemají šanci porazit BTS, ale doufali, že aspoň pár ocenění získají.

"A víte, že mi při jednom moderování Suga řekl..." začal vyprávět Hyunjin svou historku, když přišla řeč na jejich starší kolegy, kteří zase vysbírali většinu výher.

"Že máš rozvázanou tkaničku... Víme to až moc dobře," přerušil ho Seungmin, neboť tohle vyprávění slyšel už tak milionkrát a jednou.

"Hm. Ale kdyby mi to neřekl..." pokračoval ve stejné notě Hyun.

"Tak bys hodil držku, ztrapnil se před celým národem, agentura by tě vyrazila a vojáci by tě hodili přes plot do Severní Koreje," skočil mu do řeči tentokrát Han, čímž vzal Hyunjinovi všechna slova z úst. Všichni věděli, jak to bude pokračovat.

"Ale přitom moderování..." nevzdal se stále blondýn, což se mu stejně nevyplatilo.

"Při tom moderování jsi měl strašně zatuhlý obličej, když ses na to zpětně koukal. My víme, koukali jsme na to s tebou a tak třikrát jsi to zmínil v rozhovoru." Tentokrát to byl Felix, kdo se do toho vložil, a tak odvyprávěl konec příběhu. Na to jen Hyun zvedl ruce v obranném gestu a všichni se začali smát. Hyun by lhal, kdyby tvrdil, že ho to od Felixe nezmátlo. Zdálo se mu tak strašně zvláštní, že s ním teď promluvil naprosto v klidu, přestože ho v jejich soukromí totálně ignoroval.

V ten zimní večer mu ruply nervy. Myšlenky na to, jaká situace se mezi nimi teď odehrávala, na něj neustále dorážely. Trápilo ho to, fakt že jo.

Když se Felix vrátil z koupelny a uklízel si věci do skříně, připlížil se za něj na pár centimetrů, až z něj měl mladší mrtvici, když se otočil a střetl se s černýma očima jeho hyunga.

"Co kdybychom si už konečně promluvili? Už mě to tvoje ignorování nebaví," řekl mu na rovinu, jelikož měl nervy natažené jako struny kytary. Stačilo po nich prudce přejet a mohly rupnout v kteroukoliv chvíli. Paradoxem bylo, že mladší to neměl jinak. Měl to naprosto stejně. Ještě stále ho ten potlačený vztek nepřešel.

"Mě tvoje ignorování taky nebavilo, když si se mnou nechtěl po naší společné noci mluvit," vysvětlil mu a pokusil se ho obejít, v čemuž mu zabránily Hyunovy ruce, když se blondýn opřel o skříň za ním.

"Trucuješ jako pomstychtivé dítě?" ušklíbl se pobaveně, i když se tím jen snažil zakrýt to, že má pravdu. Stříbrovlásek už se nadechoval k odpovědi, tu však přerušilo vyzvánění Hyunova mobilu.

"Měl bys to jít vzít," poradil mu, přičemž si v duchu dodal, že by mohla volat jeho přítelkyně a hovor s ní přece nechce zmeškat.

"To počká, teď se bavíme spolu. Tak mluv. Co se děje? Co se stalo? Prosím, ať je to cokoliv... Povídej," pobídl ho a doufal, že jeho otravný mobil zmlkne. Nechtěl mladšího kluka pustit, protože mu bylo jasné, že by mu zdrhl, stejně jako zdrhá dítě, když ho honíš s lžičkou brokolice, kterou prostě musí sníst.

Felix věděl, že teď by mu měl říct všechno, co mu leželo na jeho přetíženém srdci. Že by mu měl povědět všechno, co mu měl říct už před dlouhou dobou. Jenže v tu chvíli jeho hlasivky přestaly spolupracovat. V krku se mu vytvořil knedlík, přes který neprošla jediná hláska. Stále se upřeně díval do Hyunjinových očích, ve kterých se objevovaly otazníky a touha vědět, proč jsou tam, kde jsou.

Už to řekni, křičel sám na sebe v duchu. V mysli mu však začalo hlodat vědomí, že Hyun už za něj má náhradu a že nechce slyšet z jeho úst další odmítnutí. Tak neskutečně moc si přál, aby přestal všechno cítit.

"Nechci o tom teď mluvit, dej mi čas," odsekl mu podobnou větou, jakou mu tenkrát řekl on, přičemž uhnul pohledem a prorazil si cestu ven z vězení jeho paží. Jak by tohle vůbec mohlo skončit dobře?