Věříš mi?

Hard To Say Goodbye

"Chtěl jsem po něm, abychom to řekli celé skupině, protože mě nebaví se schovávat a on mě poslal do prdele. Že končíme a poslal mě za tím debilem Paulem, který mi ublížil. Chápeš to?!" rozčiloval se Felix na celý jeho pokoj, zatímco Bang Chan seděl na posteli a čekal, kdy po něm začne házet blesky. Už o tom mluvil minimálně pět minut, přičemž mu po tvářích stékaly slzy, ale naštěstí po dalších pár minutách, kdy rázoval po pokoji a tak pětkrát se fláknul do ruky, jak gestikuloval ke svým rozhořčeným větám, se začal uklidňovat.

Sesunul se na zem před postel, čehož Chan využil, usadil se vedle něj a vrazil mu do rukou zmrzlinu s lžičkou.

"Přehnal to, opravdu to přehnal. Nechápu, co to do něj vjelo," povzdechl si Lix, zatímco bodal do kelímku s karamelovou zmrzlinou, jak kdyby to byla voodoo panenka.

"Taky to nechápu. Možná s tím ještě opravdu není tak v pohodě, jak se zdálo. Ovšem to mu nedává sebemenší právo na tebe takhle vyjet a vmést ti do obličeje tohle..." povzdechl si Chan, který přes dveře jen slyšel, že se ti dva hádají. Nebylo všemu rozumět, avšak Han a spol. se zajímali, proč na sebe křičí. Chan je jen odbyl, ať to nechají na něm, že to zvládne a že se nic neděje.

"Naléhal jsem na něj moc? Je dobrý nápad to říct celé skupině? Nemyslím si to blbě?" začal přemýšlet nahlas mladší, přičemž malinkato sklouznul k obviňování sám sebe. Ne, tohle jsem nepodělal já, okřikl se v duchu. Nemohl po něm chtít, aby to tajil do konce všech věků.

"Přestože jsem ze začátku vážně nechtěl, aby to věděla celá skupina, aby to náš chod neohrozilo... Teď jsem pro, abyste jim řekli, že spolu chodíte. Lepší, když se to dozví od vás než odněkud z Austrálie od nějakého Paula, kterému jednoho dne hrábne a bude mluvit. Alespoň si případně můžeme krýt záda, když budeme vědět, o co jde," vysvětloval Chan, přičemž Lix žužlal zmrzlinu a kapesníkem si stíral nudle a slzy.

"Možná už jim nebude co říkat, když odešel... Chane, proč to tak moc bolí? Proč ho musím tak moc milovat?" vzlyknul mladší, přičemž si hranu dlaně, ve které svíral lžičku, přiložil k srdci. U toho zavadil malíčkem o přívěsek, jenž mu daroval jeho milý k Vánocům a který od té doby nesundal.

V ten okamžik se mu srdce sevřelo o to více. Jako kdyby ho někdo svíral v ledové pěsti a do všech svalových úponů mu píchal jehličkou.

"It hurts so much," zašeptal znovu Lix v angličtině a opět se do něj dával panický záchvat. Měl pocit, že je uvězněný pod Paulovým tělem stejně jako v ten večer. Že na sobě má jeho nenechavé ruce, které na každém místě dotyku zanechají vypálenou horkou stopu. A že je úplně sám. Jenže nebyl sám. Chan si ho přitáhl k sobě, schoval v náruči a šeptal slova vřelá slova podpory, lásky a naděje na šťastný konec.

Hyunjin na rozdíl od něj sám byl. Seděl uprostřed tělocvičny v jejich studiu, měl zapnuté Hard To Say Goodbye od Bae Jinyounga a vedle sebe položený mobil, na kterém svítily dvě zprávy, jež mu přišly během tréninku a jejichž existenci se snažil vší silou vůle popřít.

První zpráva přišla od jeho matky. Vyčítala mu, že se dlouho neozval a že by se měl co nejdříve stavit na oběd. Vynadala mu, že nezavolal nebo nenapsal Deung Soomin celé týdny a že to musí okamžitě napravit, protože nikoho tak skvělého nenajde. Ať ji pozve na co nejluxusnější večeři a konečně si s ní začne, protože musí myslet na budoucnost.

Druhá zpráva se však zdála ještě horší. Neznámé číslo. Přesto moc dobře věděl, kdo tu zprávu napsal, ačkoliv netušil, jak získal jeho číslo.

Už ti došlo, že mezi vámi je to nemožné? Už ti došlo, že se mnou by mu bylo lépe? Že mu toho můžu nabídnout více než ty? Zajímalo by mě... Za jak dlouho vás vyrazí ze skupiny, pokud začnu mluvit? Za jak dlouho tě odsoudí celá Korea, jestliže se to dostane do rukou veřejnosti? Se mnou by se nemusel schovávat, se mnou by mu bylo lépe.

Paul. Nikdo jiný to být nemohl. Proto tak moc vybuchl a přehnal to s tím, že se má Lix vrátit do Austrálie. Nespal skoro celou noc, bál se o Jeongina, na tréninku ho zkritizovali, matka ho nutí do vztahu se Soomin a Paul mu do jeho trpělivosti a klidu vyloženě zabodl kudlu po tom, co Felix začal s tím, že to chce všem říct.

Vždyť to byl taky jenom člověk, člověk, který vyrůstal v konzervativní zemi v homofobní rodině a s kamarády, kteří by, jak řekl Jinsang, k němu ztratili veškerý respekt. Nenáviděl své momentální myšlenky, nenáviděl se za to, co vmetl Felixovi, nenáviděl se za to, že myslí na konec.

Už zase ho svazovaly provazy předsudků a dokonalosti, které mu rozedíraly kůži do krve a které na chvíli shodil, když byl s Lixem v Namwonu. Všechno se tříštilo a ostré kusy skla se mu zapichovaly do masa a on si je jen víc vtlačoval do sebe. Neměl ponětí, jak naložit sám se sebou. Jak se vypořádat se svou hlavou. Věděl však, že to podělal na celé čáře. Felix by si zasloužil někoho, kdo sám před sebou v jednom kuse neutíká. Kdo se nebojí vystoupit ze stínů a říct všem, že není ten, za koho ho pokládali celý život. Jeho sunshine by si zasloužil někoho jiného než byl on. Jenže Hyunjin si k němu vytvořil moc silné pouto a nechtěl ho nechat odejít. Nechtěl žít bez něj, bez jeho hlasu, úsměvu, pih, humoru, roztomilosti a lásky.

Už mu nepomáhal ani tanec, brněl ho snad každý sval na těle a chtělo se mu zvracet. Jeho tváře smáčely potůčky slz a jeho obličejové svaly chytaly křeče, jak se napínaly při hysterickém záchvatu. Vlasy měl rozcuchané z toho, jak si do nich vjížděl a tahal za ně, jako by odněkud mohl vytáhnout odpověď.

I přes stále opakující se smutnou písničku uslyšel kroky. Doufal, že je to třeba jen jeden ze zaměstnanců, kteří jsou tu přesčas. Když však zaznamenal, že ty kroky jsou u dveří tělocvičny a ten někdo bere za kliku, pokrčil kolena, opřel si o ně čelo, schoval obličej a zavřel oči. Bál se, že je to Felix, ačkoliv si tak moc přál, aby to byl Felix.

Tak kdo nám to ruší Hyunjinovo psychické hroucení? Nějaké nápady?
P.S. - Dopředu hlásím, že za pár kapitol nastane konec. Asi. Možná. 💖