Věříš mi?

Promiň, Felixi

Felixe vždycky překvapilo, když Hyunjin ukázal nejistou stránku své osobnosti. Většinou působil tak sebevědomě, že za každé okolnosti ví, co dělá. Že má jasně daný cíl a za ním si půjde, i kdyby si měl sedřít kůži do krve. Jeho ambice ho hnaly k neustálému zlepšování se.

A pak přišla tahle propast, kde se blondýn topil ve svém vlastním perfekcionismu. Kde byl spoutaný všemi těmi pohledy, které soudily, jestli si vede dobře nebo ne. Kde se nechával pohltit všemi svými chybami a jeho skořápka praskala a tříštila se na malé úlomky.

"Chápu, že tohle všechno pro tebe musí být těžké, obzvlášť když svádíš ty své vnitřní boje, které tě očividně nenechají na pokoji. Ale mám tě rád, hyung. Všichni tě máme rádi. Měl by ses mít taky rád, dokázal jsi toho tolik a všechno bylo dokonalé, i když tvé oči to neviděly. Přestaň na sebe být ve všem tak tvrdý. Prostě jsi takový, jaký jsi," začal svůj povzbuzující proslov Felix, přestože si nebyl jistý, jestli to podává správně. Stále před svým blondýnem klečel a tiskl jeho dlaně v těch svých.

"Ale-," přerušil ho Hyunjin a konečně se podíval do Felixových očích, ve kterých se zračila upřímná starost.

"Ne, teď mluvím já, poslouchej. Vykašli se teď na to. Na všechny předsudky a tyhle věci a buď upřímný sám k sobě ohledně toho, co chceš. Nevím, co se stalo, že pochybuješ o tom, co je mezi námi. Ani nevím, jestli jsi vůbec někdy pochybovat přestal. Ale není to špatný. Je to normální. Je normální chtít být s někým šťastný," dokončil svůj monolog a setřel další slzu, která skápla na tvář jeho hyunga, zatímco na sebe vzájemně upírali pohledy.

"Nechám tě chvíli v klidu. Jdu do sprchy," řekl stříbrovlásek po notné chvíli, kdy na něj blondýn bez jediného slova či pohybu zíral.

Ani když Felix opustil místnost se Hyun nepohnul. Byl naprosto ztracen v spletitém labyrintu svých myšlenek, ze kterého se mu moc nedařilo vymotat. Jakmile však začal vstřebávat všechna krásná slova, která mu jeho sunshine řekl, svitla cesta ven z těch provazů.

Felix měl pravdu... Co byla ta Jinsangova debilní norma, podle které se určuje, co je v pořádku a co ne? Je normální chtít být šťastný. Mít vztah s člověkem, se kterým jste šťastní... Navíc, ten člověk byl Felix. Kluk, který to s ním stále a pořád nevzdává. Kluk, který ho pravděpodobně miluje a on mu dává jen samé pochybnosti. Už to stačilo.

Hyunjin se prudce narovnal a zatřepal hlavou. Rozhlédl se po pokoji, jako kdyby právě vyšel z mlhy. Věděl, že teď by měl být jinde, a ne tady sedět v totálních depkách.

Zvedl se tedy a došel do koupelny, ze které se ozývala tekoucí voda. K jeho potěšení zjistil, že Felix nezamkl, takže se tam mohl vplížit.

Když spatřil, jak, k němu bokem, stojí stříbrovlásek opřený o stěnu sprchového kouta, hlavu zakloněnou, oči pevně zavřené na rozdíl od rtů, které byly lehce pootevřené, srdce mu vynechalo úder. Však ve chvíli, kdy se Felix prudce nadechl, prohrábl si vlasy a pak si dlaněmi zakryl obličej, jako kdyby plakal, srdce se mu rozběhlo snad třikrát rychleji. Musel to napravit, takže s tichostí kočky ze sebe sundal oblečení a vydal se do proskleného sprchového kouta.

Felix od pláče opravdu nebyl daleko. Jeho domněnky se snažily rozkopat jeho příčetnost a psychickou odolnost. Uvědomoval si, že Hyunjin mu jeho city neoplácí takovou měrou, jakou si přál. A že mu je asi ani nikdy oplácet nebude, protože nad tím pořád přemýšlí a nebere ho jako přítele. Došlo mu, že blondýn v něm stále vidí pouze nejlepšího kamaráda, na kterém mu sice záleží, ale...

Dost sebou trhnul, když se zničehonic otevřely dveře a dřív, než se stihl vzpamatovat, přitiskl ho Hyunjin zpátky ke studeným kachličkám a opřel si čelo o toho jeho.