Věříš mi?

Můžeme si ho nechat?

"Jak vypadám?" zeptal se Hyunjin Felixe v den jejich odjezdu, kdy po několika hodinách vybral vhodné oblečení na setkání s Felixovými rodiči.

"Páni. Vypadáš jako princ," vydechl tázaný zasněně, když staršího sjel pohledem. Blondýn vypadal nádherně v černé košili, která na sobě měla natisklou bílou růži a se staženými vlasy do culíku, ze kterého se mu uvolnilo pár pramenů.

"Vážně? Takže tak můžu jet k tvým rodičům?" ujišťoval se, u čehož pomohl stříbrovláskovi přetáhnout přes hlavu bílý svetr.

"Ano, můžeš, můj princi," odsouhlasil to, popadl svůj kufr s batohem a následován Hyunem se vydal rozloučit se zbylými členy, kteří buď zůstávali, nebo odjížděli až později.

Poté si zavolali taxi, které je hodilo na nádraží, odkud je čekala tříhodinová cesta do Namwonu, kam pro ně měli přijet Felixovi rodiče a zavést je do jejich rodinného sídla.

"Proč jsi tak moc proti mrkvovému dortu?" zajímal se Hyunjin, když už jeli dvě a půl hodiny, takže si povídali prakticky o všech možných tématech, aby zabili nudu ve vlaku.

"Protože mrkev je zelenina. Ta nemá v dortu co pohledávat," hájil svůj názor stříbrovlásek, založil si ruce na prsou a hodil na svého společníka pohled, který říkal: "Jen můj argument zkus trumfnout."

"Vždyť ji tam ani necítíš," tvrdil si stále svou blondýn a po očku sledoval reakci jeho společníka, která spočínala v tom, že od něj odvrátil hlavu a vysokým směšným tónem zopakoval předchozí větu.

"To ti došly argumenty, že mě napodobuješ?" ušklíbl se Hyun a trochu do menšího klučiny, který zíral z okna vlaku na zasněženou krajinu, dloubnul. Na to se jen mladší z dvojice otočil a stáhl si černou roušku, aby se na svého milého mohl zakřenit a vypláznout jazyk.

Zbytek cesty dojeli v tichosti, protože se oba dva topili ve svých myšlenkách. Do Hyunjinova vědomí se začala vkrádat nervozita ze setkání s Felixovou rodinou. Felix mu sice včera dal nějaké informace a ujistil ho, že mu bude překládat, pokud nebude stíhat angličtinu jeho rodiny, ale pořád se mu svíral žaludek. Další věc, která mu tížila srdce, spočívala v dárku k Vánocům, jenž pro svého stříbrovláska vybral. Tak moc doufal, že se mu bude líbit a že to není blbé nebo trapné.

Když dosáhli cíle cesty, Felix vyššího blondýna popadl za zápěstí a táhl ho za sebou k černému auto, před kterým už stáli jeho rodiče a netrpělivě vyhlíželi jejich syna. Ten se jim okamžitě vrhnul do náruče, když je uviděl, zatímco Hyun stál kousek od nich a snažil se působit klidně a vyrovnaně, přestože měl pocit, jaký zažíval při zkoušení ve škole.

Jakmile se doňuchňali, pozornost se konečně zaměřila na Hyunjina. Felix se ujal představování, u čehož starší klučina předal manželům Lee menší pozornosti v podobě vína a medu. K blondýnovu překvapení na něj Felixův otec promluvil hodně dobrou korejštinou, přičemž mu sdělil, jak ho rád poznává. To samé po něm udělala i jeho manželka, jenže ta si Hyuna, přestože byla asi o hlavu menší, přitáhla do objetí. Ne že by to blondýna trochu dost vykolejilo... Ale jo, naprosto ho to vykolejilo.

"Cesta byla v pořádku?" zeptal se jich Felixův táta korejsky, když už seděli v autě a jeli do jejich domu, který stál prakticky hned u národního parku Jirisan.

"A jedli jste vůbec něco? Oba dva vypadáte, že vám tam v Seoulu nedávají vůbec najíst," přidala se paní Lee v angličtině, která okupovala sedadlo spolujezdce.

"Ano, byla v pořádku a ano, jedli jsme ještě v dormu," odvětil ji Felix a usmál se na blondýna, snad aby ho ujistil, že je všechno v pořádku.

"No jen aby. Na večeři dneska bude jen něco malého, ale kdybyste chtěli, můžu vám k tomu ještě něco vymyslet. Třeba nějaký salát. Nebo dezert," nepřestávala se svým snažením Felixova mamka, ale to už přijížděli k domu, takže Felix jen rychle odbyl, že si případně řeknou. S jistotou mohl říct, že pojem "něco malého k jídlu" jeho mamka neznala, takže všeho bude víc než dost.

Když vstupovali do obrovského domu s ještě větší zahradou, stříbrovlásek pohladil Hyunjina po rameni, protože jeho přítel vypadal, že je mu to všechno docela dost nepříjemné. Povzbudivě se na něj zazubil a pokynul mu, aby vešel.

"Rachel! Bramboro!" vyjekl Felix v předsíni a hnal se ke své těhotné sestře, přestože měl sundanou teprve jenom jednu botu.

"Lixi, tak strašně moc ráda tě vidím." Rachel ho pevně sevřela v náruči, jak jen jí to její poměrně větší břicho dovolilo. Vzápětí přilítla i mrňavá holčička s culíčkama na hlavě a v růžových šatičkách a nacpala se do objetí ke svým starším sourozencům. Konečně byli sourozenci Lee zase pohromadě a Felixovo srdce se plnilo láskou jako se plní kremrole krémem. Do očí se mu hnaly slzy dojetí, zatímco držel své dvě milované sestry, pro které by byl ochotný dát život. Nebo sníst mrkvový dort.

Po pár chvílích už měli objímaní dost, takže se přešlo na představování Hyunjina, který zatím jen postával ve dveřích a usmíval se, neboť celá atmosféra se zdála být tak pozitivní, že uculení nešlo zabránit.

"Můžu ti sáhnout na vlasy?" zeptala se Olivia Hyuna, když za sebou měli všechny podstatné informace. Teda až na tu jednu hlavní.

"Jasně," souhlasil blondýn a klekl si, aby mu na ně malá holčička dosáhla. Ta mu okamžitě stáhla gumičku a začala se mu jimi tak prohrabovat, takže na konci jejího cuchání Hyunjin vypadal, že hřeben viděl naposledy před rokem.

"Líbí se mi. Můžeme si ho nechat?" položila další otázku Olivia a padla Hyunjinovi kolem krku. Po tomto dotazu zabodla Rachel pohled do Felixe, který přímo zářil štěstím a někdo by se mohl divit, že se kolem něj neutvořila další sluneční soustava.

"To si piš, že si ho necháme. Teď ale půjdeme do pokoje si vybalit. Potom přijdeme," rozhodl Felix a následován blondýnem s velkou taškou vystoupal schody, prošel dlouhou chodbou až na konec, kde vlezl do jednoho z pokojů.

Hynjinovi se tak naskytl pohled na prostorný pokoj, který měl modré stěny a kterému dominovala bílá manželská postel a naproti ní se nacházel pracovní stůl s židlí.

"Jsi v pohodě? Nechceš napít? Najíst? Cokoliv?" staral se stříbrovlásek, když se blondýn posadil na postel, která voněla po levandulovém pracím prášku.

"Ne, všechno v pohodě," ujistil ho jeho přítel, zatímco stále pozoroval, jak pobíhá po pokoji a vybaluje.

"Vážně? Neboj si říct. Určitě tu máme nakoupené zásoby džusů, čajů, svačinek, čokolád, prostě cokoliv si budeš přát, není problém. Není ti zima, že ne?" nepřestával se ptát Felix, protože měl pocit, že mu někdo napíchl do žil nebezpečně velkou dávku kofeinu, a on se tak nemohl zastavit.

"Cokoliv si budu přát?" ušklíbl se Hyunjin a podložil si hlavu rukama.

"Samozřejmě. Chceš něco?"

"Přestaň tu lítat jako nadopovaná myš a dej mi pusu," požádal ho jeho hyung nevinným hlasem a natáhl krk směrem k němu. Felix neváhal a vtiskl mu dětskou pusu na rty. Poté zase chtěl jít pokračovat ve svém pobíhání po pokoji, ale Hyunjin si ho přidržel u sebe a znovu se dožadoval Felixových rtů, které mu z nějakého důvodu za těch pár hodin chyběly.

"Já jsem si říkala, že ho sem nebereš jen tak. A měla jsem pravdu," ozval se najednou hlas Rachel, která stála ve dveřích a měřila si je pohledem.