Věříš mi?

Nefalšovaná krása

Když Hyunjin s Felixem skončili focení, konečně je vypustili z pozlacené klece a oni se mohli vrátit domů. Zbytek na ně ani nečekal s jídlem a každý z členů se už uvelebil u sebe v pokoji. Proto spolu Hyun s Felixem jedli mlčky bez žádného přání dobré chuti nebo smíchu, který je většinou doprovázel při srkání nudlí rámenu.

Přesně takhle vypadaly další dny. Prohození pár strohých vět k tomu druhému a jinak si jít po svém. Při nejlepším se na toho druhého vůbec nedívat, což především nešlo blondýnovi, jelikož se budil první a pohled na spícího stříbrovláska ho fascinoval. Na tváři mu vždy hrál uvolněný výraz, který nenesl stopy žádného trápení, jež oba prožívali.

Felixovi zase dělalo problém hlídat své oči a kousání rtů, když jim Hyunjin s Minhem navrhovali choreografii na MAMA 2020. 

Jediný člověk, který si trochu všiml, že spolu ti dva nemluví stejně jako dřív, byl jejich leader. Jednou, když Felix seděl s notebookem, čajem a červenými huňatými ponožkami na sedačce, přišel si za ním promluvit.

"Hej, nestalo se něco mezi tebou a Hyunjinem?" zeptal se zničehonic Bang Chan a Felixe tím slušně vykolejil. Byl to jeho leader, nemohl mu přece lhát... Za to by na sto procent přišel do pekla... A ještě by tam musel počítat rovnice a vstávat na budíček ve čtyři ráno... Nemyslitelné!

"Em, nic moc..." Ups, tak to by se dalo považovat za lež... Alespoň bude v pekle teplo a budou tam mít dobrou kávu, když už nic jiného.

"Vážně? Přijde mi, že se k sobě chováte nějak jinak než normálně," snažil se to jemnými náznaky z něj dostat, přestože nechtěl Felixe do ničeho nutit. Pouze mu tak ta situace přišla, vůbec to tak nemuselo být.

"Jen jsme se v něčem nepohodli. Za pár dní se to srovná, nezatěžuj se tím, hyung. Všechno bude v pohodě," ujišťoval ho. Nechtěl, aby se tím Bang Chan zatěžoval víc, než bylo nutné.

"Dobře. Kdyby se něco dělo, tak se mi můžeš s čímkoliv svěřit, ano?"

"Jasně, hyung." Daroval mu jeden ze svých úsměvů, promnul si unavené oči, zaklapl černý notebook a odebral se do pokoje. Neměl radost, že kecá svému kamarádovi, ale neodvážil by se mu to říct. Moc se bál, co by se stalo dál... Tušil, že by tím zbořil všechny poslední mosty, jež ho pojily s blondýnem, do kterého se nejspíš zamiloval.

Další den šli s Hyunjinem do finále svého reklamního spotu, což znamenalo poslední doladění veškerých titěrných detailů jejich videa...

"A pak se chytnete... Jo! Přesně tak. Za rameno... A otočka! Na kolena! Vlnou zvednout... Paráda!" korigoval je jejich hlavní choreograf. Už se cítili vcelku vyčerpaní, obzvlášť Felix. Tomu už neskutečně lezlo krkem to, jak je trenér v jednom kuse komentuje... To za chvíli začne křičet i něco jako: "Nádech! Paráda... Teď... Výdech! Paráda!" Taky na něj neječel: "Máte velký nos... Plastika! Udělal jste krok na těch svých kuřecích nožičkách... Paráda! Dal bych si kuře... Utíkejte, nebo vás narvu do pekáče!"

Nejraději by si však lehl, klidně doprostřed tělocvičny, a oddal se spánku. Domníval se, že i kdyby na něj někdo šlápnul, moc by ho to nezajímalo. Jen by se převalil na druhý bok a spal dál.

Už mu stačilo, jak se na sebe s Hyunem stále dívali. Pořád ta stejná pohádka jako při focení, jenže teď se museli sladit, aby jim vycházely kroky ne až tak složité choreografie. Jelikož by úplně nebylo fajn, kdyby svého hyunga při jednom úseku omylem kopnul do hlavy. Neříkal, že by se mu nelíbilo, kdyby ho tím sejmul na zem a ono by se mu v té pěkné hlavě rozsvítilo... Ale...

V těchto myšlenkách stále zůstával, zatímco se jeho kolega soustředil jen na správné provedení pohybů. U tance vždy vypínal myšlení, neuměl jen tak sedět a nad ničím nepřemýšlet. Neuměl relaxovat bez toho, aniž by nezaměstnával své tělo. Proto nesnášel sezení u učení.

Úplně nejvíc zbožňoval, když ze svého těla vytřískal všechno, co se dalo. Když věděl, že v ten okamžik není další hranice, s níž by mohl bojovat a pokořit ji. Člověk by ho možná nazval workoholickým magorem, který jednou skape na totální vyčerpání organismu, ale on to tak ani v nejmenším neviděl. 

Jediný čas, kdy to tak necítil přišel právě v ten večer před zkouškou z angličtiny. Jako by se v něm kompletně přepnul spínač a on se změnil v malé ustrašené dítě, které stále žilo jeho v nitru, ačkoliv on se ho snažil umlčet vší silou. Tohle dítě občas potřebovalo plakat a být slabé.

"Tak... Paráda! Můžeme pro dnešek končit," oznámil jim trenér hlasem, ze kterého přímo odkapával čistý entuziasmus. Felix, než se mu dostalo vytouženého konce, vymyslel tak sto způsobů, jak toho nosatce zabít jen s využitím věcí, co se nacházely v tělocvičně. A to jejich tělocvična obsahovala žebřiny, světle dřevěnou komodu, televizi, gauče a obrovské zrcadlo přes celou stěnu, díky kterému místnost vypadala větší, než byla ve skutečnosti.

"Ještě tu zůstanu," vydechl vyšší z chlapců, když už se sbírali k odchodu. Chtěl ještě chvíli trénovat a srovnat si neposedné myšlenky v hlavě, jež se rozhodly hrát mezi sebou ping pong.

Felix se na něj chvíli díval, jako by se chtěl ujistit, že to myslí vážně. Pak však pouze kývl a bez ničeho dalšího se otočil a opustil místnost. Těšil se domů, až se bude moct konečně najíst a smýt ze sebe make-up.

"Hyunjin se ještě nevrátil?" zeptal se Han, když spolu s Felixem a I.N. seděli u jídelního stolu a večeřeli salát. Hodiny už ukazovaly skoro desátou večer a jejich kamarád se stále nevracel z jeho mini osobního tréninku.

"Asi ne... Neměl by mu někdo zavolat?" navrhl I.N., ale to už Han vytahoval telefon, aby splnil vyřčený návrh. Po několika dlouhých chvílích se ozvalo, že volaný hovor nepřijímá, zkuste to prosím později.

"Neměl by pro něj někdo zajet? Ať tam nezůstane celou noc a je zítra aspoň trochu použitelný?" ozval se opět Han, když típnul hovor.

"Felixi, zajedeš pro něj?" zkusil to znovu Han, když se k tomu nikdo neměl a Felix jen zaraženě mlčel.

"Já? Vždyť mám řidičák chvíli," zaúpěl tázaný, protože to nespadalo do kategorie věcí, co by chtěl podnikat. Má dát Hyunovi prostor, ne pro něj jezdit, když se to pako nezajímá o čas.

Nakonec ho však ostatní přemluvili s tím, že si musí procvičovat jízdy. S povzdechem tedy sebral klíče od malého auta, které měli k dispozici, a vydal se do jejich nedalekého studia.

Doufal, že se na něj nebude jeho hyung zlobit a že cesta zpátky nebude tak divná, jak si ji představoval. Bude to dobré, přesvědčoval se, přičemž křečovitě svíral volant, až mu zbělely klouby. Všechny myšlenky vytřepal z hlavy, zatímco si připomínal, že má kontrolovat zrcátka a taky třeba dávat blinkr.

Naštěstí dojel v pořádku, i když ho nějaký moula skoro nabořil. V tu chvíli reálně uvažoval, že vystoupí uprostřed křižovatky a půjde mu diplomatickou pěstí do obličeje vysvětlit, kdo je tu na hlavní. Nakonec se musel spokojit jen s řvaním všech nadávek ve všech jazycích, které znal. 

Pomalu vcházel do obrovské budovy. Vystoupal po několika schodech, které vedly do různých pater. Páté patro, to bylo to, které hledal.

Z jejich tělocvičny se linula ani ne rychlá, ani ne pomalá hudba s anglickým textem, jíž stříbrovlásek neznal. Tiše otevřel dveře, čímž se mu naskytl pohled na toho nejnádhernějšího kluka, kterého měl kdy možnost spatřit. Zlaté prameny vlasů měl svázané do malého culíčku, který každou chvíli vypadal, že vzdá svou původní funkci. Černé triko mu plandalo přes kalhoty stejné barvy a vlnilo se podle jeho ladných pohybů. Ladných, přesto precizních a dynamických, dokonale rytmicky přesných a především okouzlujících pohybů. Jako by jeho hyung naprosto kompletně a bez výhrad splynul s hudbou, která hrála z reproduktorů.

Kdyby se ho v tu chvíli někdo zeptal, jak vypadá skutečná, čistá a nefalšovaná krása, odpověď by se nacházela na dosah ruky... Hwang Hyunjin.