Věříš mi?

Pořád o tom nechceš mluvit?

"Oba dva žijete!" jásal Han, když Hyunjin s Felixem prošli hlavními dveřmi do dormu. Felix kývl zkroušeně hlavou a z chodby zamířil rovnou do ledničky pro ledové gelové pásky, kterými chtěl obložit Hyunovo zápěstí.

"Proč jste ho nechali pro mě jet?" zasyčel naštvaně Hyun na Hana, zatímco stále postávali v předsíni, z níž by spoustu lidí dostalo klaustrofobický záchvat.

"A proč ne? Řidičák udělal."

"To jo, ale měl by s ním ze začátku někdo jezdit, když víme, že ty zkoušky dal jen tak tak. Mohlo se něco někomu stát, mohlo se něco stát jemu," vysvětloval mu své myšlenky, které se mu honily hlavou celou cestu. Polil ho studený pot, když si představil, že by se v tom autě jeho kamarád zranil nebo dokonce zabil. Co kdyby tam někomu vjel a ten někdo to neubrzdil?

To už se ale stříbrovlásek vrátil a houkl na Hyuna, ať jde za ním. Blondýn ho prosil, aby to nikomu ze skupiny zatím neříkal, dokud si nebudou jistí, že je to vážné. Proto Hanovi popřál dobrou noc a vydal se do pokoje, kde už seděl na jeho posteli Felix. Udělal to samé po vzoru mladšího chlapce a nechal si přiložit led na zápěstí, jež už nebolelo tak zatraceně moc jako v tělocvičně.

"Pořád máš moji gumičku?" podivil se najednou, když pozoroval Felixovu ruku a zaznamenal jeho černou gumičku. Věděl, jak se dostala na mladšího zápěstí. Tenkrát, jak spolu seděli na studených schodech, si rozpustil vlasy. Felix mu gumičku sebral a začal si s ní hrát, zatímco se mu snažil zvednout náladu před zkouškou z angličtiny. Když se pak rozbrečel jako malé dítě, stříbrovlásek si ji navlékl na ruku a nabídl mu svou uklidňující a bezpečnou náruč, ve které měl pocit, že může být sám sebou.

"Mmm, jo, mám... Ani jsem si to neuvědomil, rád si s ní hraju," usmál se Felix mimoděk, když pohledem zabloudil na ten černý kus pružné gumy, který mu už pěknou dobu obepínal zápěstí. Už si na ní vážně tak přivyknul...

"Nevadí, že ji mám?"

"Ne, vůbec ne. Mám miliony jiných, vždyť víš," ujistil ho s úšklebkem, přičemž si volnou rukou prohrábl zlaté prameny vlasů, a tak mu jich pár spadlo do obličeje.

"Ty dlouhé vlasy ti strašně moc sluší. Jak rozpuštěné, tak stažené," polichotil mu menší z dvojice, přičemž se k němu natáhl a zastrčil mu neposedné vlasy za ucho. Udělal to bezděčně, přesto měl blondýn pocit, že dostal lehčí elektrický šok.

"Děkuji, taky ti to sluší. Tobě sluší prakticky všechno, co si s těmi vlasy provedeš," oplatil mu stejnou mincí Hyun nervózně, jelikož nechtěl, aby to působilo špatně, avšak byla to čistá pravda.

"Je to na umření, nebo to přežiješ?" optal se s pozvednutým koutkem Felix, u čehož se nezapomněl červenat nad předchozím komplimentem, když omotal ledové pásky kolem hubeného zápěstí jeho hyunga.

"Je to o dost lepší. Jsem v pohodě, ráno to bude v pořádku," ujistil ho spěšně a zadíval se do těch jeho nádherných tmavě hnědých očích, které připomínaly horkou, hustou a sladkou čokoládu. Co se v nich ukrývalo? Tolik nevyřčeného, které němě křičelo do ticha, jež se mezi nimi rozpínalo, zatímco mladší opět svíral jeho zápěstí. Jeho prsty sklouzávaly s nenápadností špióna níž, až se ustálily v Hyunově dlani, již uvěznily ve svém stisku.

Dál byl stříbrovlásek chycen v pohledu blondýna, který si uvědomoval, že ho Felix už nedrží jen kvůli tomu, aby se ujistil, že to zápěstí není zlomené.

Znovu mladší využil své nenápadnosti, tentokrát nenápadnosti bagru v koupelně, a přišoupl se k Hyunovi blíž, až se o sebe třela látka jejich kalhot na kolenou. Volnou rukou se začal pomalu natahovat k Hyunjinově tváři, přičemž ho jeho tělo následovalo. Měl trochu pocit, jako by se snažil dosáhnout na zářící hvězdu utopenou v bezděčné temnotě. Ne na kluka, co seděl přímo před ním.

K jeho překvapení se Hyun neoddálil, nesnažil se uhnout, jen se dál vpíjel do jeho očí a nechal se pohladit po tváři. Přišlo mu to spíš jako dotek jemného chmýříčka, jež lehký vítr vzal z odkvetlých pampelišek.

Oba dva se k sobě víc a víc nakláněli, což Felix uskutečňoval naprosto a zcela vědomě, avšak Hyunovi ani nedocházelo, že se jeho záda trochu nahrbila a trup se mírně předklonil.

Nacházeli se od sebe sotva na centimetry. Oba mohli skoro slyšet výdechy, které se jim draly z pootevřených úst. Felixova ruka stále spočívala na tváři toho druhého, jako by se bál, že uteče, když ho pustí.

"Pořád o tom nechceš mluvit?" zašeptal stříbrovlásek s ústy těsně u jeho rtů. Kdyby chtěl... Kdyby se posunul o další dvě setiny metru, mohl ho políbit.

"Felixi," vydechl tiše, neboť ho jednání jeho kamaráda zbavovalo veškerých slov. Nedokázal se přinutit něco udělat, ačkoliv moc chtěl. Jeho mozek říkal: "Okamžitě se odtáhni, ty debile! Tohle není fajn, tohle vůbec není fajn. Co by ti na to řekli rodiče? Že jsi zklamání!" Navzdory tomu jeho srdce přišlo se slovy: "Okamžitě ho chytni a přitiskni své rty na ty jeho. Vždyť víš, že jsi mu propadl, tak dělej už něco!"

"Nemůžu," zamumlal, přičemž po nekonečně dlouhé době přerušil jejich oční kontakt. Stejně periferně zaznamenal, že si mladší už zase hryže ty své růžové plátky.

"Proč?" Tak jednoduchá, tak zřejmá, tak krátká otázka dokázala Hyunjinovi sevřít veškeré vnitřnosti. Jak mu to má vysvětlit? Jak to má vysvětlit hlavně sobě?

"Není to správné," vypadlo z něj nakonec. To nespadalo do kategorie přijatelných odpovědí, které menší klučina chtěl, proto pustil jeho ruku, zapřel se o jeho pevná stehna a ještě více se k němu naklonil. Jeho rty se tak nepatrně dotkly hebkých tváří a cestovaly dál až k jeho uchu.

"Co je správné? Zapomenout na vše? Už nikdy spolu nemluvit? Co chceš, abychom byli? Milenci? Přátelé? Kolegové? Prosím, Hyune," dožadoval se odpovědi Felix. Připadal si jako naprostý idiot, když to z něj musel tímhle způsobem tahat. Jenže teď už nemohl couvnout, nemohl se sebrat s tím, že mu nechá prostor. Tak doufal, že jeho jeho hlas pronese tu vytouženou frázi... Chci s tebou být. Možná, že ve skrytu duše tušil, že na něj vyvíjel nátlak, který by se za správný nedal úplně považovat... Ale... Netlačil ho do ničeho, nenutil ho, aby ho miloval, aby s ním byl. Nevyjížděl na něj kvůli ničemu, snažil se mu klidit z cesty, aby se mohl svobodně rozhodnout, jestli ho chce nebo ne. A tak usilovně skrýval své pocity... Proto si myslel, že už by si konečně zasloužil férové jednání, kdy mu konečně řekne na rovinu, jak to bude dál. Protože...

"Přátelé," špitl blondýn chvějícím se hlasem. Ne, ne, ne, tohle ne, ječelo jeho srdce frustrovaně. Lžeš mu! Lžeš mu a víš to! A mysl to jen odpálkovala s tím, že má držet hubu. Je přece rozumné to, co dělá. Nemůže dát tomu krásnému klukovi s ještě krásnějšími pihami, co chce a co si zaslouží.

"Jen přátelé, aby to bylo jako dřív. Zapomenout a chovat se k sobě jako dřív," vysvětloval dál, aby už neměl šanci couvnout. S jistotou mohl však vypovědět, že se snažil přesvědčit jen sám sebe, ne stříbrovláska, jehož teplý dech ho šimral na tváři.

"Jako by se nikdy nic nestalo?" Ve Felixově hlase zaznělo zklamání, smutek a bezmoc. Dokonce se mu hlas na konci věty malinkato nalomil, ačkoliv se to snažil vší svou silou a vůlí skrýt.

"Ano." Po blondýnově souhlasu se mladší z dvojice kompletně stáhl. Pustil jeho tvář, zatímco napřímil záda a zvedl se z postele. Moc hezká podpásovka, uznal v duchu a ještě si k tomu vrazil facku. V co jako doufal? Že se to změní? Že ho pan heterosexuál znovu políbí? Jak si mohl dovolit takovou naivitu...

S kývnutím se zvedl z hyungovy postele, popadl věci na spaní a zmizel v koupelně. Snažil uklidnit své srdce, které zahájilo hlasité protesty. Snažil se ho přesvědčit, že to nevadí, že je vše v pořádku. Zvládne to přece, vůbec ho to nebolelo. Ne, ne...

Když se pak Felix vrátil z koupelny, Hyun se ho zeptal, jestli je v pořádku. Na to zrovna ne moc přesvědčivě přikývl a bez dalších slov zalezl do postele, přičemž se otočil k blondýnovi zády. Proto jen slyšel šustění látky jeho pyžama a kroků, které vedly pryč z pokoje. 

Přesto však oba dva později usínali s myšlenkami na toho druhého a s nepatrným vědomím, že tohle mezi nimi ještě není definitivní konec.