Věříš mi?

Prosím, věř mi, sunshine

"Hyung," ozval se nad Hyunjinem něčí hlas a něčí ruka mu přistála na rameni. Ten hlas poznával. Znal ho moc dobře, přesto by ho tam ani v nejmenším nečekal.

"Hyung," oslovil Hyunjina znovu Jeongin, když na něj blondýn upřel uslzené oči. V Inovi skoro hrklo. Ještě nikdy neviděl tak zlomený pohled, který němě křičí o pomoc.

"Jdi pryč," hlesl Hyunjin, zatímco si k němu mladší černovlásek sedal a bral mu obličej do dlaní. Položil si ho na rameno a rukama přitáhl blíž do objetí, přestože blondýn nijak nereagoval.

"Hyung, no tak... Taky jsi tu pro mě byl, když jsem se složil kvůli tomu, že jsem chtěl domů. Mohl jsem se ti vybrečet. Byl jsi tu pro mě včera, kdy jsem to podělal s Chanem. Nech mě udělat to samé pro tebe," domlouval mu Jeongin a ještě více ho sevřel v náruči, aby Hyunjin povolil a nedržel se.

Lehce mu cukly koutky nahoru, když cítil, že se blondýnovo tělo pod jeho rukama uvolňuje a opírá se o něj.

"Ine, proč...? Ty... ?" zamumlal, jakmile mu došlo, že tu vážně jejich maknae sedí a chce mu pomoci. Zaslechl snad hádku s Felixem, takže všechno ví? Nebo jen slyšel Felixův křik, ať se vrátí, a proto se pro něj vydal, přitom však nic netušil? Odtáhl se od něj a zadíval se mu do tváře.

"Slyšel jsem Chana s Felixem, jak se baví o vaší hádce." Přikývl a čekal, co na to jeho kamarád řekne.

"Takže je Chan s Felixem?" vydechl Hyunjin, kterému se aspoň trochu ulevilo, že Felixe po tom, co mu Hyunjin řekl, Chan podrží.

"Ano. A já jsem tu s tebou. Sice nejsem nejlepší morální podpora, ale mohl jsi dopadnout mnohem hůř, takže reklamace nepřijímám," pokusil se černovlásek odlehčit atmosféru, ačkoliv se mu od Hyunjina nedostávalo skoro žádné reakce.

"A ani nechci myslet na to, kolikrát tu pro Felixe byl Chan a já tu pro tebe nebyl," zašeptal a pohladil ho po ruce.

"Já... Nevím, co mám říct. Já... Jsem...," dostával ze sebe Hyunjin stejně špatně jako se dostávají světlé psí chlupy z černých džínů, zatímco se od Ina odtáhl. Nakonec svou snahu vzdal a jen tupě zíral na svého kamaráda. Na kluka, který by si tak moc zasloužil znát pravdu o tom, co se stalo.

"Chodíš s Felixem?" zeptal se opatrně In, přičemž tak doufal, že nezahraje na blondýnovu špatnou strunu a nerozladí celý nástroj takovým způsobem, že už ho nikdy nedá dohromady a už nikdy neuslyší tu nádhernou melodii.

"Ano," vyslovil Hyunjin souhlas, jenž se domníval, že bude jeho rozsudkem smrti. Nevěděl, jak v sobě vydoloval tu odvahu. Mohl za to ten pohled, jakým se na něj In díval? Protože v něm nenašel ani špetku opovržení či znechucení?

"Takže spolu opravdu máte pravý vztah? Miluješ ho jako svého partnera?" pokládal otázky Jeongin dál, aby se ujistil, že si to myslí dobře a nějak ho neobešel význam toho, co slyšel.

"Miluju ho... Ine, já jsem...," Zlomil se blondýnovi hlas, jelikož netušil, co má říct. Co se v těchto chvílích říká? Jak to lidé vysloví vůbec nahlas? Nemohl mu k tomu dát někdo instrukce nebo příručku nebo letáček? Něco s názvem: "Jak říct svému kamarádovi, že randíte s jiným jeho kamarádem, abyste se necítili nehorázně nepatřičně? 50 + 1 rad."

"Pořád stejný člověk, že by? To, že máš rád kluka a že ten kluk je náš Felix, na tobě nic nemění. Pořád jsi můj hyung, který mě zachraňoval v prvních dnech a prakticky ve všem mi pomáhal. Se kterým jsem si mohl volat ve dvě ráno a stěžovat si na matiku. Který tak zkurveně dokonale tančí a tvůj styl, damn, man... Kdybych měl mít někdy něco s klukem, byl bys to ty. To teda neříkej Lixovi, děsí mě jeho schopnosti v taekwondu," povídal Jeongin tichým a uklidňujícím hlasem s úsměvem na rtech.