Věříš mi?

Jsem zklamání

"Ahoj," pozdravil Hyunjin Jinsanga, který seděl u jednoho malého stolku v jeho oblíbené kavárně. Vybral místo hned u skleněné zdi, takže viděli ven na chodník, který osvětlovaly lampy.

"Sláva, že jsi tu. Když jsi potřeboval, abych tebe a toho druhého kluka dostal na univerzitní stadion, tak jsem ti byl dobrý, co?" ušklíbl se menší černovlásek, urovnal si brýle na nose a posunul k blondýnovi jahodový shake, který mu objednal.

"Jsi mi dobrý pořád. Povídej, co je tak neodkladného, žes mi to nemohl říct po telefonu?" zajímal se Hyun a ochutnal až zbytečně moc přeslazený shake.

"Dostal jsem tu stáž," pronesl pyšně a úzké popraskané rty se mu roztáhly od ucha k uchu.

"Fakt?" usmál se nadšeně Hyunjin, přestože neměl nejmenší páru, o jaké stáži to zase mluví. On lítal po stážích v jednom kuse, přestal se v tom orientovat už minulý rok.

"To si piš. Jsem totiž co? Jsem totiž nejlepší. Budu se učit od nejlepšího, chápeš to?" Začal vypínat svou hruď, aby dal najevo, že je opravdu nejlepší.

"Chápu. Moc ti to přeju, gratuluju." Ne, vůbec to Hyun nechápal, ale přišlo mu strašně trapné se ho začít ptát. Důležité bylo, že byl Jinsang šťastný a pochlubil se každému, komu jen mohl.

"Děkuji, děkuji, děkuji." Hyunovi připadalo, že se jeho kamarád při tom děkování zvedne a začne se uklánět.

Rozmluvil se pak o své škole a jak bude muset ještě více zabrat, aby bez problému dal zkouškové a všechny tyhle věci. Hyun jen poslouchal a přikyvoval, zatímco srkal svůj nápoj a sem tam kouknul ven, co se děje na ulici.

V jednu takovou chvíli zahlédl docela neobvyklou věc. Vedle jedné z lamp stáli dva kluci, drželi se za ruce a vzápětí ten nižší objal toho druhého. A hned na to si dali pusu. Neviděl jim dobře do tváří, ale odhadoval, že jsou o něco starší než on sám. Absolutně se nezajímali o to, že na ně někteří lidé, kteří procházeli kolem, zírají.

"Je to strašný, co?" ozval se zničehonic Jinsang a svůj pohled taktéž zabodl do zamilované dvojice.

"Cože?" Hyunjin na něj vykulil své tmavě hnědé oči a přemýšlel, jestli se nepřeslechl.

"Ti dva tam. Dost nechutné. Dva kluci..." pronesl tak znechuceným hlasem, jako kdyby v jídle našel brouka. Hyuna z toho skoro až zamrazilo v páteři.

"Víš, jakým musí být zklamáním pro jejich rodiny? Moje rodina by mě vyhodila z okna, kdybych si domů přitáhl tohle. A hádám, že tvoje rodina by tě taky slušně prorazila dveřma, co?" zašklebil se a s pobaveným pohledem si usrkl ze svého zeleného čaje.

"Vždyť to není nic špatného, ne?" Ačkoliv si to Hyunjin nechtěl připustit, začínalo se mu dělat blbě. Žaludek se mu začal stahovat a jeho trapézy, které ještě před chvíli byly krásně rozmasírované, se opět začaly napínat jako blázen. Jinsang měl v jedné věci pravdu, jeho rodina by ho stoprocentně prorazila dveřmi.

"Cože? Proč se takhle ptáš? Moment, nejsi snad tohle?" Jinsang kývnul směrem, kde ještě před chvílí stáli ti dva kluci, ale za dobu jejich rozhovoru už stihli odejít.

"Ne," hlesl blondýn s knedlíkem v krku, protože se zatraceně bál, že jeho kamarád pozná, že lže. Že se zeptá, jestli si nezačal něco s tím klukem, kterého přitáhl na univerzitu.

"Tak to jsem rád. To by se můj respekt k tobě totálně vytratil," vysvětlil mu s menším vrtěním hlavou a dopil svůj čaj.

"Mě fakt baví, jak se pořád ohání, jak je to normální, ale přitom mají jen narušenou tvorbu hormonů. Je to nenormální, divné a špatné," prohlásil rozhodně a podíval se na Hyunjina, aby mu to odkýval. Vysoký blondýn však jen zbledl a skoro neznatelně přikývl. Nemohl uvěřit vlastním uším, že něco takového jeho kamarád řekl. Nechtěl si ani představovat, co by se stalo, kdyby mu řekl, že se vyspal s klukem a dokonce s ním nedávno začal chodit. Jenže do myšlenek se mu vkrádalo, co všechno by na něj křičeli jeho rodiče, kdyby jim to vyklopil. Odsoudili by ho a vydědili. Ztratil by přede všemi veškerý respekt.

"Asi budu muset jít. Čeká mě učení, dík za pokec," rozloučil se po chvíli Jinsang, oblékl se a vypařil se jako pára nad hrncem.

Hyunjin ještě pár minut zůstal sedět a ptal se sám sebe, proč se cítí tak, jak se cítí. Je nenormální? Narušený? Je takový i Felix? Je to všechno špatně?

S podobnými úvahami se dostal do dormu, kde většina členů už byla zalezlá ve svých pokojích, jen Bang Chan dělal nějakou prapodivnou protahovací jógu v obývacím pokoji.

"Ahoj," zamumlal, když vešel do svého pokoje, kde se Felix rozvaloval na posteli a poslouchal hudbu.

"Ahoj, jdeš dost pozdě. Všechno dobrý?" zazubil se na něj stříbrovlásek a vyndal si sluchátka z uší.

"Asi jo." Pokrčil blondýn rameny a uklidil mikinu do skříně. Byl totálně bez nálady a vůbec netušil, jak by se měl cítit. Nemohl se Felixovi podívat do očí, moc se bál, že by poznal, co se mu honí hlavou.

Málem se rozbrečel, když se na něj jeho sunshine usmál a došel ho obejmout, zatímco stále postával u skříně. Ruce mu pevně omotal kolem těla a hlavu zabořil do krku. Hyunjin mu sice objetí oplatil, ale ne tak silně jako mladší.

Ten si toho až tak moc nevšiml a po chvíli, kdy fetoval Hyunjinovu vůni čokolády, si stoupl na špičky a políbil blondýna na rty. Nějak ho přepadla mazlící nálada, takže to u jednoho polibku nezůstalo. Lehce mu opečovával rty, které trochu chutnaly po sladkých jahodách. Starší se mu snažil jeho jednání oplácet, ale zrovna moc mu to nešlo.

Felix se na něj tisknul a hladil jeho tváře, krk, hrudník i břicho. Chtěl se k němu přitulit stejně jako ráno a prostě si vychutnat to, že se ho může takhle dotýkat.

Jenže od jeho protějšku dostával jen hodně vlažné zpětné reakce na jeho akci. Došlo mu, že něco není v pořádku. Když se na něj pozorněji zadíval, skoro mu přišlo, jako kdyby měl starší každou chvíli zkolabovat.

"Je ti dobře?" zašeptal Felix a pohladil ho po horké tváři.

"Jo, je. Promiň, jen mi nejdou vypnout myšlenky," přiznal se neochotně Hyunjin a sundal ze sebe Felixovy malé ruce. Obešel ho, posadil se na postel a hlavu složil do dlaní. Už zase byl v koncích. Nezasloužil si Felixovy city, nezasloužil si jeho starostlivost, když si zase nebyl jistý, co se to s ním děje. Nechtěl ho znovu zklamat, jenže to přesně teď dělal. A dělal to celou dobu jejich vztahu.

"Tak co se zase děje?" zeptal se vcelku podrážděně stříbrovlásek. Netušil, co to Hyunjinovi zase přeskočilo. Co se stalo za tu chvíli, co byl pryč?

"Promiň," špitl starší omluvně, protože mu nemohl jen tak vyprávět, jak mu zase hrabe.

"Začni mluvit a teď hned. Opovaž se znova přede mnou uzavřít a zas mě ignorovat. Mluv, proč se omlouváš," vyzval ho velmi důrazně Felix, když se posadil naproti němu na svou vlastní postel.

"Protože jsem zklamání," vydechl skoro neslyšně, ale Felixovy bystré uši to stejně zachytily.

"Cože? Proč bys byl zklamáním?" zeptal se a jeho zpočátku tvrdě odhodlaný výraz pomalu tál a nahrazoval ho nechápající.

"Protože už zase pochybuju. Protože kdybys viděl moje myšlenky, tak by ti došlo, že to se mnou nemá cenu. Že jsem strašný člověk, nejsem a nikdy nemůžu být dokonalý pro nikoho. Když..." nedokončil blondýn větu, protože se zajíkl vlastním vzlykem, který přišel pro něj dost znenadání. Netušil, že mu po tváři už teče jedna neposedná slza.

"Když budu s tebou, zklamu okolí a hlavně rodiče. Když nebudu s tebou, zklamu tebe a ublížím ti," dokončil chvějícím se hlasem a setřel si slzu, zatímco zbytek vodopádu zvládal zadržet.

"Proč to pořád tolik řešíš? Proč si pořád vyčítáš to, co cítíš? Hej, věříš mi?" Felix si kleknul na zem, ruce položil na Hyunjinova kolena a snažil se zachytit staršího pohled, což šlo asi tak dobře, jako chytit vločku na jazyk.

"Tobě věřím. Sobě ne."

"Fajn, když mi věříš, tak mě teď budeš hodně dobře poslouchat, jasné?" prohlásil neoblomně menší stříbrovlásek a v dlaních stiskl Hyunjinovy dlaně.