Šepot rákosí

(p) Druhá strana chladu

Zhmotnil jsem se ve chvíli, kdy první myšlenka na mne prolétla její myslí.

V jednom okamžiku jsem ještě nebyl a v tom dalším jsem se nenápadně objevil v rohu místnosti, podobným způsobem, jako se na hladině vody vytváří vrstvička ledu.

Seděla na zemi vedle ohniště, zahrabaná pod špinavou dekou, a hleděla do žhavých uhlíků. Nikde v chatrči už nebyl k nalezení ani kousek dřeva a venku zuřila sněhová vánice. Nemohl jsem ji sice vidět, protože jediné okno mělo zavřenou okenici a přes ni ještě hozenou jakousi kožešinu, ale kvílení větru jsem slyšel velice jasně.

Nikdy jsem neměl ve zvyku zdravit a od svého příchodu jsem nevydal ani ten nejtišší zvuk, ale stejně zvedla hlavu a podívala se přímo na mne.

Přesto však také nic neřekla. Jen si mě prohlédla a vrátila se očima ke zbytkům ohně. Společně jsme sledovali, jak oranžové uhlíky černají a vychládají. Věděl jsem, že bez ohně teplota brzy začne klesat.

„Odešli na lov," prohlásila najednou. „Už je to několik dní. Myslím, že už se nevrátí. Těžko říct, jestli mě tu nechali schválně a šli zkrátka někam jinam, nebo jestli umrzli."

Všiml jsem si, že na posledním slově její hlas téměř neznatelně zakolísal. Když mluvila, znělo to trochu hrubě, jako kdyby ji začínalo škrábat v krku.

„Neseď v rohu, mezi prkny určitě táhne," pokračovala. Byla to pravda, ale nevadilo mi to. Přesto jsem ji poslechl. Lehce jsem se vyhoupl na nohy, přešel k ohništi a posadil se naproti ní.

Zkoumavě se na mne zadívala. „Není ti zima?"

„Ne," zavrtěl jsem hlavou a trochu se usmál. „O mne se neboj."

Pod dekou pokrčila rameny a změnila téma. „Jídlo došlo už včera a čaj minulý týden. A stejně bych ti ho už nemohla uvařit. Vody je ale venku spoustu. Dopoledne jsem dala rozpustit nějaký sníh tady do toho kbelíku. Jestli máš žízeň, posluž si. Než zamrzne."

Umrzli, zamrzne. Používala ta slova jakoby mimochodem, ale myslím, že si musela uvědomovat, co znamenají. A co měla brzy znamenat pro ni. Přesto se raději držela obyčejných, jednoduchých věcí jako nabídnout mi občerstvení, přestože se jednalo jen o trochu rozpuštěného sněhu. Lidé jsou někdy zvláštní.

Neodpověděl jsem a ani jsem se nepohnul, abych si do plecháčku nabral vodu. Nepotřeboval jsem pít. Zřejmě pro tu chvíli vzdala pokusy o konverzaci, a zatímco dál hleděla do studeného ohniště, já si prohlížel její tvář. 

Byla mladá a hezká, za jiných okolností bych se snad nebál použít slovo krásná. Ale teď jsem nedokázal nevidět, jak její rysy poznamenala špína a hlad – přestože jí potrava podle jejích slov došla teprve včera, dlouhou dobu předtím museli i s jejími společníky, ať už byli kýmkoli, žít z přísných přídělů. Její rovné vlasy měly tu barvu, ve kterou se v zimě promění plavá, jež bývá v létě vybělená sluncem. Ale co mne opravdu zaujalo, byly její oči.

Světle modré. Jako led.

Nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Ubíhající čas jsem popravdě řečeno ani nevnímal. V místnosti byla zima. Zřetelně jsem cítil, jak mráz pronikající chatrnými stěnami dřevěné boudy každou chvíli přituhuje. Voda, jež mi byla nabídnuta, opravdu brzy zmrzne.

Příliš mne to netrápilo. Byl jsem tam koneckonců z nějakého důvodu.

Mlčeli jsme.

„Do prdele," praštila zničehonic rukou o podlahu. „Jdi s tím svým bohorovným klidem do prdele, fakt. Víš, jak mě sere, že tu umřu? Že jsem tu zaseklá a nemám šanci se odsud dostat? Nemám už šanci vůbec na nic? A jo, konečně říct. Nahlas. Ty. Zasraný. Sprostý. Slova. Pomáhá."