Šepot rákosí

(p) Dívka dvou světů

Jednoho rána se Oria probudila dokonale zmatená. O čem se jí to jenom zdálo? Aha. O kentaurech. Už zase. Vstala z postele a jen tak tak neupadla. Musela si chvíli zvykat na pocit, že má jen dvě nohy. Pak se odebrala do koupelny, potichu, aby nevzbudila rodiče, rychle si vyčistila zuby, pokusila se udělat i něco s vlasy, oblékla se, namazala si rohlík máslem, vypadla z domu a snědla ho cestou na autobus.

O kentaurech se jí zdávalo už pár týdnů téměř každou noc. Bylo to opravdu divné a většinou se vůbec nechtěla probudit. Nejradši by zůstala na suchých stepích ve svých snech. A přes to všechno – nebo snad právě proto – o tom nikomu neřekla.

Asi za tři neděle čekala Oria na autobus ze školy, který měl jet už před šesti minutami. Byla unavená, po dni plném písemek, a bolely ji nohy. Odpoledne jim ještě tělocvikářka napařila kilometr na známky.

Upírala nepřítomný pohled na druhou stranu ulice, obrysy jednotlivých osob, aut a domů se jí začaly slévat do sebe... A pak jí vědomím na zlomek vteřiny prokmitl obraz nažloutlé stepi s trsy trav a šedými kameny. Nebyla si ani jistá, jestli to opravdu viděla. Halucinace, pomyslela si. Hurá, už to jede. Nastoupila do autobusu. Ale to nebyl konec prapodivných vidin. Několikrát se jí stalo, že sledovala ubíhající silnici a najednou – autobus zmizel a ona cválala přes zvlněnou travnatou pláň. Po pár vteřinách znovu stála v autobuse a držela se tyče. A když se ze zastávky loudala domů, přepadla ji nenadálá myšlenka: Proč neběžím? Okamžitě si odpověděla. Proč bych měla? Táhnu na zádech horu učebnic.

Každopádně to nebylo nic dočasného. Stepi a kentauři ji pronásledovali další rok nebo dva. Až jednou se toulala zastrčenými uličkami Starého města a uviděla něco jako plakát. Zažloutlý kus papíru vylepený na dveřích v krytém vchodu pravil:

Máte velmi realistické vidiny?

Nebo podivné, opakující se sny odehrávající se na místech, která jste nikdy nenavštívili?

Zkusím vám pomoci.

2. patro, 3. dveře vlevo, Dr. Justýna Kolejková

Zkusím to, řekla si po krátkém váhání. Vešla, vystoupala po schodech a našla třetí dveře vlevo. Opravdu na nich byl štítek se jménem Justýna Kolejková. Zazvonila.

Napůl čekala, že se nic nestane a ona půjde domů. Ale dveře se otevřely.

Přivítala ji plavovlasá čtyřicátnice a pozvala ji dovnitř. Uvařila čaj a teprve nad ním se Oriy začala vyptávat.

„Tak jaký máš problém?"

„No," Oria ještě naposledy zapochybovala, jestli by jí měla něco říkat, ale pak se do toho pustila po hlavě. „Zdají se mi sny. O kentaurech. A... A nejen sny."

„Řekni mi o tom víc. Jak to tam vypadá? Co děláš? Jak se cítíš?"

Oria se v duchu vrátila do jednoho ze svých snů.

Cválala po světle hnědé stepi, v dálce se rýsovaly hory a ona byla celá – čtyři nohy, kopyta, koňský ohon.

Když o tom tak přemýšlela, nemohla se zbavit idey, že to v těle kentaura musí být zařízeno trochu jinak. Aby neměl dvě srdce, dva žaludky a vůbec.

Byla docela zima. Vítr jí studenými prsty rozčesával pramínky vlasů a chlad jí pronikal pod vestu a skrz halenu až na tělo. Ale na ničem z toho nezáleželo. Roztáhla ruce a vychutnávala si svou svobodu.

Dr. Kolejková jí pozorně naslouchala. A pak položila stěžejní otázku, která Oriu zarazila.

„Jsou tvé sny tak trochu rozmazané? Jakože nevidíš úplně přesně okraje?"

„Ne... Ne, tyhle sny takové nikdy nebyly. Vždyť jsem viděla hory na obzoru."

Orie se při další větě téměř zatajil dech. Zněla: „Tak to je jasné."

Když jí Justýna Kolejková vykládala ty podivné věci, které zněly jako z fantasy knížek, nejdřív si Oria myslela, že psychologa by potřebovala spíš doktorka. Ale navzdory tomu, jak to znělo nepravděpodobně, to byla pravda. A Oria to věděla.

Nebyla člověk. Měla dvě těla. Jedno, které zůstane na Zemi, v Praze, vystuduje nějakou střední školu, bez úhony složí maturitu a s největší pravděpodobností se stane úspěšnou spisovatelkou. A druhé, které bude žít v kraji vysokých hor a suchých stepí mezi kentaury, na místě, které možná existuje jen v její hlavě. Ale to by nevadilo – pro ni to nebude mít žádný význam. Ona se bude prohánět po zvlněných pláních ve svém vysněném světě. Měla totiž to štěstí, že patřila k druhu, který může žít tam, kde chce.

Byla aliēn.

۞

Ehm. No... Tohle taky byla původně slohovka, psala jsem ji minulý rok. Vlastně se mi nechtělo ji sem dávat, protože mi zpětně vůbec nepřipadá tak dobře napsaná, i když mi ji češtinářka neskutečně pochválila. "Aliēn" je z latiny a znamená to něco jako "jiný" . V době, kdy jsem ten název vymýšlela, jsem nevěděla, že "alien" je anglicky mimozemšťan. Asi by bylo lepší vymyslet nějaké jiné označení, ale nakonec jsem se rozhodla nechat to takhle. Ono, co si budem povídat, "Oria" je taky divné jméno, zejména na holku, co žije v Praze.

(Myslím, že naše třídní musí být naprosto nadšená z mých slohovek mívajících 700 - 800 slov...)

Zveřejněno 18. 5. 2019