Šepot rákosí

(p) Úděl malířův

Inu, onoho dne Smrt sestoupila na zem a navštívila malířův dům.

Vyrušila ho zrovna při práci. Když malíř vzhlédl a uviděl ty elektricky modré oči, věděl hned, s kým má tu čest. Ruka se štětcem mu poklesla.

Teď, uprostřed rozpracovaného díla? ptal se v duchu, ale nahlas se nic vyslovit neodvážil.

Smrt došla až k němu a pohlédla na obraz.

„Kdo je to?" zeptala se.

Sklonil hlavu. „Jen harfenistka, paní. Stává mi modelem."

Smrt mu kostnatými prsty stiskla rameno. „Zařiď, ať jste tu zítra v pravé poledne oba přítomni. Jinak zemřeš v ten nejnevhodnější okamžik."

Pak zmizela stejně tiše, jako se objevila.

~

Malíř poslechl jejího příkazu, i když se v skrytu duše obával, co bude následovat. Vzkázal, že harfenistku potřebuje výjimečně dříve než ve smluvenou dobu a přislíbil, že s ní poobědvá.

Když před dvanáctou dorazila, pohodila dlouhými vlasy a zamířila rovnou k harfě.

„Je mrzuté, že moje nejmilejší harfa stojí celé dny tady a nemohu na ni doma hrát," nadhodila.

Malíř se sám pro sebe usmál. „Bylo to vaše přání, být vyobrazena právě s touhle harfou."

Harfenistka pohladila struny, až se rozezněly jemnými tichými tóny. „Budete malovat, mistře?"

„Musím si připravit barvy."

Nastalo ticho. O pár minut později ho narušilo kostelní vyzvánění.

Ve dveřích se objevila Smrt.

Harfenistka, věnujíc se strunám harfy, si jí nejdříve nevšimla. Malířova tvář zůstala bez výrazu; slyšel její tiché kroky.

„Poledne odbilo," pronesla Smrt. „Splnil jsi mé přání, malíři. Za to oba dostanete šanci."

Harfenistka úlekem zahrála falešný akord. Tmavé, děsem rozšířené oči nespouštěla ze Smrti.

„Co se to děje, mistře?"

Malíř mlčel.

„Začnu u tebe, krásná paní," řekla Smrt. „Pověz mi jednu věc, kterou by sis opravdu přála."

„Chci..." zatápala mladá harfenistka, vyvedená z míry náhlým zjevením smrti. Nakonec vyhrkla: „Chci být nesmrtelná!"

Smrt se téměř neznatelně usmála. „Budiž. Existují lepší přání. A co ty, malíři? Co by sis přál?"

„Přál bych si, Smrti," řekl rozvážně, „než odejdu, vytvořit dílo, jež si lidé budou pamatovat. Takové, jež přetrvá."

„Dobrá volba, malíři. Nu, já se s vámi rozloučím. Můžete pokračovat v čemkoli, co jste měli na dnešní odpoledne v plánu. Žijte blaze."

~

Několik let uběhlo v poklidu. Jen harfenistka dostala pro svůj neobyčejný talent nabídku vystupovat v nejprestižnějším městském divadle. Zařídila malíři na jedno představení vstupenku zdarma.

Bylo to nezapomenutelné vystoupení. Malíř sice hudbě pranic nerozuměl, ale cítil, že to byl večer, který se navždycky zapíše do srdcí těch, kdož byli přítomni.

~

Půl roku poté harfenistka ve věku sedmadvaceti let zemřela na tyfus. Malíř byl zmaten.

Po pár dnech plných rozvažování se pustil do balení nejnutnějších věcí do dřevěného kufru. Jen štětce, plátna a palety nechával ležet tam, kde se povalovaly.

„Děláš chybu, malíři."

O zárubeň se opírala Smrt.

Chvilku na ni hleděl. „Nedělám," řekl. Znělo to vzpurněji, než zamýšlel. „Harfenistce se její přání nesplnilo. To značí, že moje se také nesplní. Jaký má smysl plýtvat svůj čas uměním, když vím, že nikdy nebude nic znamenat?"

„Mýlíš se, malíři."

„Nerozumím ti."

„Harfenistce se její přání nesplnilo, v tom máš pravdu. Splnilo se jí tvoje přání."

Smrt se nad jeho zaraženým výrazem nepatrně usmála a chystala se opustit dům.

„Počkej!" zvolal malíř. „Nemůžeš teď jen tak odejít."

„To je poprvé, kdy někdo žádal Smrt, aby se zdržela déle."

„Vystrašila jsi mě."

„Měla jsem za to, že jsem tě zbavila jediného opravdového strachu, jenž lidstvo poutá."

„Ty tomu nerozumíš," povzdechl si malíř. „Věčnost – věčnost a její určitost je stejně děsivá jako smrt. Možná děsivější, protože smrt nám ve svém milosrdenství bere možnost prožívat radost, ale i smutky."

Smrt chvíli mlčela. „Jsi mazaný, malíři, když umíš položit otázku a přitom nedat ani náznak, že se na něco ptáš. Nevím nic o tom, jestli je něco po smrti," pravila pak.

„Myslel jsem si to," odvětil malíř. „Mám ještě dvě otázky."

„Pak je polož. Nejhorší, co se ti může přihodit, je, že zůstanou bez odpovědi."

„Nuže. Jak je to možné? Copak vládneš mocí nad životy lidí? Měl jsem za to, že pouze přicházíš jako prostředník v ten pravý čas."

„Čekala jsem těžší otázky, malíři. Tohle je snadné. Copak nevidíš, že mohu rozdávat věčnost, jak se mi zachce? Smrt koneckonců není nic jiného; je přeci už napořád."

Malíř mlčel, nepřítomný pohled upřený na místo, kde před mnoha lety stávala harfa.

„Měl jsi dva dotazy. Něco mi říká, že ten druhý bude zajímavější."

„Měl. Je možná ještě prostší než ten první; ale třeba vyžaduje složitější odpověď." Pohlédl na Smrt, do jejích modrých očí. „Proč?"

„Ach, malíři, pokládáš věru správné otázky. Vaše přání jsem prohodila. Harfenistce jsem věnovala krásný hlas, který jejím hbitým prstům do té doby tak chyběl. Tebe jsem poctila nesmrtelností z jediného důvodu: věřím, že budeš-li mít dost času, takové neobyčejné dílo, jaké sis přál, dokážeš vytvořit i bez nadpřirozeného daru. Tady náš rozhovor končí. Buď zdráv."

Odtančila ke dveřím a zmizela jako dým; zrovna tak jako v den, kdy se s ní setkal poprvé.

Věčnost, pomyslel si malíř. Čím jsem si zasloužil takový ortel? Náhlá nepřítomnost jasného konce ho děsila. Cítil se neukotven, jako kdyby ho odnášel neznámý proud.

Posadil se na židli a zhluboka se nadechl. Věčnost. Jako nekonečný pád je ta představa neúnosná; ale jako řada jednotlivých dní... snad. Snad by se to dalo vydržet.

Došel k malířskému stojanu, vzal po několika dnech do ruky paletu a začal míchat barvy.

۞

(únor 2021)

۞

Světe div se, i přes úplné ticho, které na tomhle profilu panovalo pěkně dlouho, pořád ještě žiju a hlásím se s další povídkou. Jedná se o krátký počin, který mi tu leží už nějakou chvíli a psala jsem ho do soutěže Čapkoviny na téma Cesty nesmrtelnosti (bez umístění, kdyby to chtěl někdo vědět). Rozsah byl krátký a vešla jsem se do něj docela těsně, proto má povídka jen asi osm set slov. Kdyby se někomu chtělo dát mi vědět do komentářů, zajímalo by mě, jak moc je na tom vidět, že jsem zrovna v tu dobu četla Obraz Doriana Graye. :D

Mějte se hezky, přeju všem krásné léto!