Šepot rákosí

⁎ (p) Navěky tvůj, Siôn

List odeslaný královským generálem Siônem z Melharionu, adresovaný nepřátelskému velení přímo do vlastních rukou Rhemíra Gerathina, datovaný sedmadvacátého dne třetího měsíce vody roku 976 zdejšího letopočtu.

Drahý Rheme,

nemám důvod se domnívat, že list ode mne vůbec otevřeš, avšak udělal-li jsi to, odvolávám se při prosbě o jeho přečtení nikoliv na základní lidskou slušnost a diplomatické způsoby, nýbrž na naše společně strávené mládí; na potůček v zahradě, na ujišťující stisk prstů při společném odchodu do armády, na pozdní léto v jabloňovém sadu za ubytovnou kadetů, na zápasy na cvičišti, na pozdní večery nad taktickými knihami, na plížení za děvčaty pod rouškou tmy. Prosím, vyslechni má slova.

Princ regent mě vyslal do těchto končin, abych dokázal svou loajalitu, a také proto, že jsem tě kdysi dobře znával, což by mi teoreticky mohlo poskytnout jistou strategickou výhodu (avšak pouze pokud by to stejnou výhodu neposkytovalo tobě, což, jak dobře vím, není ten případ, protože v tomhle jsi vždycky býval trochu lepší), ale to nejsou důvody, kvůli kterým jsem tady, ačkoliv bych sotva mohl jeho rozkaz odmítnout.

Naposledy jsem tě viděl zdálky přes bojiště poseté mrtvými potom, co jsme se stáhli v bitvě u Lhakiry. Seděl jsi na koni na pahorku a díval ses za námi tak dlouho, než jsme se ztratili z dohledu. Nikdy nezapomenu, jak ses díval; něco se ve mně při tom probudilo. Ten den zemřelo na tisíce vojáků – za tebe. A za mne. Princ regent mne sem na severovýchod s armádou poslal, abych ukončil bezuzdné vraždění; abych ti zabránil rabovat vesnice a verbovat horské kmeny, abych osvobodil Harimskou tvrz, jejíž obyvatelé už nejspíš dávno pošli hlady. Ale přestože bych byl z celého srdce rád, kdyby lidé přestali umírat, není to důvod, proč jsem tady.

Myslel jsem, že jsi mrtev, když tě zajali. Ačkoliv jsi zradil králův mír a nepřítel díky tomu získal schopného vojevůdce, srdce mi zaplesalo, když jsem se doslechl, že ještě kráčíš po této zemi a uléháš ke spánku pod stejnými hvězdami. Přese všechno, co jsi dosud udělal, a přese všechny, kteří kvůli tomu zemřeli, zkrátka přese všechno, co jsi obětoval, abys přežil, je jediné, co si přeju, znovu spatřit tvou tvář a setřít z ní prach; podepřít tě při odchodu z bitvy jako přítel. Svou radostí, natožpak tímto psaním páchám velezradu – a přece nedokážu úlevu a radost popřít a hrot pera zvednout z papíru. Nelze zastřít mou naději, že když ti vyjevím trochu vlastní sobeckosti, přestaneš tvrdohlavě trvat na své straně.

Jsme vojáci a vojáci se někde hluboko v sobě vždycky bojí míru, ale myslím – a možná je to proto, že stárnu – že je ve světě ve skutečnosti mnohem víc než jen boj. Vojáci nemusí umírat – ne za tebe a za mne. Vojáci nemusí umírat a my se na to nemusíme dívat.

Vrať se. Ne pro království, ale pro mne. Nemohu ti zajistit prominutí trestu, jenž by byl bezpochyby ten nejpřísnější, ale pro všechno svaté pod sluncem – přijď za mnou tak, jak přicházíš v mých snech, a prchneme společně až na konec světa.

Navěky tvůj

Siôn

۞

Napsat song fiction mi připadá překvapivě těžké; v písni bývá příběh řečen dostatečně, anebo naopak nedostatečně, takže mi připadá, že buď zbytečně rozvádím očividné, anebo si prachsprostě vymýšlím něco úplně nesouvisejícího, takže jsem myslela, že na zářijové #PsaníProRadost snad vůbec nic nenapíšu, ale nakonec se podařilo. Vzhledem ke kontextu zbytku alba je nejspíš původně zamýšlený příběh úplně jiný, ale hudební provedení téhle písničky ve mně dlouho probouzelo touhu po nějakém jemně fantasy zasazení a rozděleném přátelství.

(23. 9. 2024)