(p) Pod vodopádem

12 2 0
                                    

Už snad od chvíle, kdy jsem poprvé psala líčení, si chci napsat líčení vody a vodopádu a teď se se zadáním líčení jedinečné přírodní scenérie" naskytla přímo dokonalá příležitost. A tak se podělím.

۞

Na tvář mi dopadá jemná vodní tříšť, kterou přináší vítr. Jen na pár kroků ode mne se vzduchem řítí k zemi miliony vodních kapek, vodní provazce, tančící proudy. Padají, aby políbily hladinu tůně pod vodopádem a zanikly, splývajíce se svými sestrami. Ani na chvilku se nezastaví; nemohou. Jsou taženy skrz čas stejně nemilosrdně a bez ptaní jako kterýkoli z lidí. Rodí se na vršku skály, když se jich zmocní přitažlivá síla, a umírají bez bolesti. Jejich neustálý pohyb vstříc zániku maluje v časoprostoru trvalý trojrozměrný obraz, jenž za tropického večera láká, jen se dotknout. Ale držím se raději dál, kamení je mokré a kluzké a voda silná.

Šumění vodopádu mě přikrývá jako peřina, plní mi uši, až mám pocit, že na světě nic krom toho klokotavého ticha není. Voda vyhrává pravidelně, je klidná ve své divokosti a zní mírně jako lehké údery na tympán. Vodopád připomíná déšť, pláč oblohy, a přesto ve mně neprobouzí smutek; snad s vodou málo soucítím. Plnými doušky si vychutnávám vlahý vzduch horského pralesa, který se svažuje směrem na západ od skalní terasy, na níž stojím. Odpoutávám pohled od vodopádu a otevřu se krajině.

Odpoledne pršelo a nad zelenými pahorky se vznáší kotouče mlhy. Slunce se kloní k obzoru, ale stále ještě má dost síly, aby zlatilo vrcholky stromů a hřálo mě na kůži. Na pralese leží protáhlé stíny nízkých kopců a kontrastují s jasně modrou, zářící oblohou. Skutečnost má ostré okraje, všechno se zdá být na svém místě. Stromový velikán napravo, který se košatí k nebi, slunce, hory, vodopád, kapradí na skále... i já.

۞

(10. 3. 2022)

Šepot rákosíKde žijí příběhy. Začni objevovat