Šepot rákosí

(p) První a Druhý sen

»Myslíš na to, na co myslím já?«

To nevím. Honí se ti taky hlavou světélkující medúzy?

»Soustřeď se trochu.«

Hmmm mmmm?

»Dala si večeři, osprchovala se, vyčistila si zuby,« vypočítává První sen na prstech. Druhý sen sebou nepřítomně kolébá, jako kdyby se představy medúz nehodlal vzdát.

»Potom šla spát.«

To dělá přece pokaždé.

»A zapomněla si nastavit budík.«

Druhý sen otevře oči. Aha. A to je problém? Aspoň budeme mít víc času pro sebe!

»Kdybys dával trochu pozor, věděl bys, že má zítra zkoušku.«

Druhý sen potřese hlavou. Medúzy jsou na okamžik zapomenuty; dokonce i on musí uznat, že to je naléhavá situace. A co s tím uděláme?

»Coby!« První sen luskne prsty a na jeho místě se objeví hnědovlasá dvacítka oblečená v kostkovaném pyžamu. »Potřebuju telefon, tak dělej.«

Druhý sen si povzdechne, ale poslechne. Na okamžik se rozplyne – vždycky to dělá tak delikátně – a když se obraz znovu ustálí, je Druhý sen pryč. Zato na poličce, která tam ještě před chvilkou nestála, leží malý černý přístroj.

»Děkuju.« První sen ho zvedne, avšak jeho čelo zničehonic zbrázdí vráska soustředění.

O kulisy jsem se postaral, zaševelí hlas odnikud.

První sen v Její podobě si zastrčí vlasy za ucho a vyjde na jeviště. Stojí tam postel a na stěně nad ní je vylepených pár plakátů; přesně jako v Jejím pokoji. První sen si sedne na postel, odemkne telefon a rozklikne ikonku budíku. Najde správný čas a vítězoslavně ťukne na příslušné tlačítko.

Budík se spustí za 7 hodin 30 minut, vyskočí na spodním okraji displeje. První sen spokojeně telefon zamkne, položí ho na noční stolek a zaleze pod peřinu. Po pár minutách se scéna usínající studentky rozplyne v nicotu.

Oba sny se sejdou zase až v zákulisí.

»Tak to bychom měli.«

Jak se ti líbil můj pokojíček?

»Byl spektakulární.«

Druhý sen se maličko zardí, ale hned odvede řeč jinam. Co teď? Mám připravených pár skvělých scén, do kterých bychom se mohli dnes v noci ponořit.

»Dej pokoj. Dneska v noci musíme hlídat čas.«

Ah, zatraceně. Druhému snu se do hlasu promítne neskrývaná nespokojenost. Sedm a půl hodiny? To jako vážně?

»Máš pocit, že bychom měli nějak výrazně na výběr?«

Asi máš pravdu. Kdyby zaspala zkoušku, byla by akorát šíleně rozladěná a to vždycky rozhodí i mě.

»No tak vidíš.«

A kromě toho, čím dřív to bude mít za sebou, tím líp. Sejde z očí, sejde z mysli. Snít o citrátovém cyklu mě nebaví.

Sny na chvíli společně upadnou v mlčení.

Napravo od Prvního snu se něco zamihotá ve vzduchu. Mrkne na Druhý sen, než se podívá podezřelým směrem, ale podloudně, aby si toho jeho společník hned nevšiml.

»Hele,« protočí oči, »strč si ten strukturní vzorec koniferylakoholu za klobouk.«

Druhý sen se zatváří trochu provinile. Promiň. Když Ona se fakt snažila si ho zapamatovat.