Šepot rákosí

⁎ (p) Ty tomu věříš?

​Ocitli se v první řadě, na třecí ploše na okraji davu. VBSáci zatím nesňali pušky ze zad, ale někteří z nich v rukou svírali dřevěné obušky. Demonstranti tlačení masou těl za sebou se s nimi tu a tam dostávali do potyček. VBSáci křičeli a občané pod maskami jim nadávky s vervou opláceli. Co na tom, že si dle platných zákonů počínali nelegálně; zakryté tváře jim spolu s anonymitou dodávaly odvahu.

Do Rezzarda zezadu kdosi strčil. Rezz mu vrazil loket do žeber a chystal se znovu ponořit hlouběji do tlačenice. Rozhlédl se. Oliver dorážel na oficíra naproti sobě. Pohrdavý tón jeho hlasu v okolním hluku zanikal. Byl jen na dva kroky od Rezzarda, a ten tak jasně viděl každou podrobnost, když se to stalo.

VBSák vymrštil ruku. Oliverův hlas přešel do přidušeného vyjeknutí, když mu maska nakřivo sklouzla z čela a nad jejím horním okrajem se objevilo jedno z jeho vyděšených očí. Okamžitě si jednu ruku připlácl na obličej a druhou vrazil VBSákovi pravým hákem do čelisti. Nějakou shodou náhod se mu jeho pohotová reakce vydařila a oficír ho pustil. Oliver na nic nečekal a ztratil se v davu, ale na napravení těch dvou obnažených sekund už bylo pozdě.

Rezzard se protlačil za ním.

„Kurva, Rezzi, on –"

„Viděl jsem to. Zmizme odsud."

S obtížemi se prodrali až na druhý konec srocení. Když byli na deset kroků hluboko v uličce, zaslechli z náměstí dva výstřely.

„Vypadli jsme právě včas," zavrčel Rezzard. Poloprázdnou čtvrtí se propletli tiše a co nejrychleji. V jedné z ulic zašli do stínu, aby se proměnili ze zamaskovaných demonstrantů v řádné civilní obyvatele. Pomalu se stmívalo. Vydali se dál.

Oliverovi se třásly ruce. Rezzard zatínal pěsti.

Prošli kolem kontejnerů. Ulice za nimi byla tmavá, ale ne zas tolik, aby nebylo vidět, že v ní není živé duše. Rezzard rozhodil rukama a konečně se zastavil.

„Doprdele, Olivere, strhli ti masku. Jak můžeš bejt takovej pitomec a dopustit něco takovýho? V tomhle státě? Víš, co pudou udělat jako první věc, jakmile si to srovnaj se záznamama?"

„Nesrovnaj–"

„Strhli ti masku," zasyčel Rezzard.

„Jenom na chviličku, jenom kousíček, Rezzi." Po samolibém muži, který ještě před půl hodinou provokoval na demonstraci příslušníka Veřejného bezpečnostního sboru, nebylo ani stopy. „Neviděli mě. Nenajdou mě. Nezabijou mě."

„Ty tomu věříš?"

„J-jo."

V obličeji druhého muže se cosi mihlo. Díval se na něj, ale neříkal už nic. Na konci uličky vítr zarachotil s odpadky pohozenými vedle popelnic.

„Pojďme," zavelel Rezzard.

„Kam?" Oliver musel popoběhnout, aby Rezzovi stačil.

„Nesmíš domů. To je to první místo, kde budou hledat. Mám nějaké známé, u kterých můžeš chvíli zůstat."

„A kde –?"

„Mlč už! Dovedu tě tam," vyjel Rezz. Už nezatínal pěsti, ale rty měl sevřené do nevýrazné rovné čáry a za bouřkovýma očima se mu honily myšlenky. Oliver si mlčky hleděl pod nohy.

Na město se snášela noc. Rezzard úkosem sledoval muže vedle sebe. Měl shrbená ramena; strach z něj kapal jako rozehřáté máslo. Riskovat se nedá. Bude to tak bezpečnější.

Šli dlouho, dokud podvečerní vítr nevystřídala noční mlha. Potkávali čím dál méně lidí. Oliver se už znovu neodvážil mlčení narušit a pro Rezzarda byl hovor to poslední, o co by stál. Už věděl, kam Olivera zavede, ale pořád si to probíral v hlavě ze všech stran. Co s ním udělám pak? Zná mě. Ví, kde bydlím. Jen se na něj podívej. Má nahnáno, je na tom hůř než liška v noře. Tuší něco? Má strach z VBSáků. Klid, už jsme skoro tam.

Zastavil se na křižovatce tří ulic. „Tak jo, Olivere." Jeho vlastní hlas připadal Rezzardovi nepřirozeně vzdálený. „Potřebuju, aby sis zavázal oči. Dovedu tě na to místo, ale bude lepší, když nebudeš vědět, kde přesně jsi."

„Dobře – dobře. Jak myslíš, Rezzi." Oliver zaváhal a Rezzarda se na okamžik zmocnila nevolnost, ale potom druhý muž začal hledat po kapsách šátek a nepříjemný pocit ustoupil. Oliver látku smotal, převázal si s ní oči a nejistě natáhl ruku. Rezzard poplácal vlastní kapsu, aby se ujistil, že v ní má všechno, co by tam být mělo.

„Fajn," vydechl. Chytil ho levou rukou za loket, několikrát s ním zatočil dokola a pak ho nasměroval do jedné z ulic.

U všech bohů. Téměř se mu Olivera zželelo, jak kráčel oslepený a nechával se vést jemným tlakem Rezzovy ruky. Ale nebylo zbytí. Oliver už byl ztracený; a hlavně byl moc měkký. Nevydržel by. Mluvil by.

Sáhl do kapsy. Musel jednat rychle. O krok ustoupil; Oliver se počal otáčet, když mu ze zad zmizela Rezzardova dlaň. Při cvaknutí kohoutku si strhl látku z očí a vrhnul se na stranu, ale výstřel následoval okamžitě. Z takové blízkosti neměl šanci se vyhnout. Kulka ho trefila do oka a on dopadl na dláždění.

Rezzardova ruka poklesla. Rty měl stále stažené do té nicneříkající čáry. Oliverův šátek se barvil  krví.

Mluvil by, kdyby ho nechal naživu.

۞

Světe div se; povídka na červnové zadání Psaní pro radost (#6) od MeziradkyCZSK . Nápad mi ležel v hlavě už déle, ale příznačné zadání "Ty tomu věříš?" mě nakoplo správným směrem –totiž směrem k akci. Události, postavy a zasazení jsou zcela fiktivní.

(4. 6. 2024)