Šepot rákosí

(p) ​Já jsem ten Vyvolený

Bylo to krušné ráno.

Probudil jsem se s pocitem, že od chvíle, kdy jsem zavřel oči, musela uplynout sotva čtvrthodina, a spolu se zvoněním budíku mě prostupovalo zoufalé vědomí, že mi už žádný čas na odpočinek nezbývá. Netuším, jak se mi podařilo zatnout zuby a vylézt z postele, ale dokázal jsem to.

Chvíli jsem se motal po bytě. Jisté bylo, že o půl hodiny později jsem už stál na zastávce a čekal na autobus. Nebyl to spoj, kterým jsem jezdil normálně, ale stále ještě by mě měl ke škole dovézt včas.

Pokud nebude mít zpoždění.

O deset minut později jsem seznal, že byla chyba na něco takového jen pomyslet, protože veřejná doprava si zřejmě vzala moje slova k srdci. Ospalost ze mě už pomalu spadla. Netrpělivě jsem se ošil a rozhodoval se, jestli se vyplatí čekat, než něco přijede. Byl jsem si jistý, že i v případě, že by se tak stalo, by byl autobus nepříjemně přeplněný.

Naposled jsem si nespokojeně dupnul, otočil se na patě a vydal se ze zastávky pryč. Vezmu to pěšky. Stačilo jen projít parkem a druhou polovinou sídliště. Kráčel jsem s pohledem zabořeným do země a naštvaně kopal do kamínků.

Jen co jsem se ponořil mezi stromy, připojil se ke mně takový chlápek. Prostě se vynořil odkudsi zezadu a zařadil se po mém boku. Vypadal hrozně nóbl, měl na sobě oblek s dlouhými šosy a na hlavě cylindr. Nevzpomínal jsem si, že bych někdy někoho podobně oblečeného v téhle části města vůbec viděl.

Nejdřív jsem si myslel, že jen někam spěchá a proto ke mně na úzkém chodníku kráčí tak blízko. Jenže kdyby to tak bylo, tak by mě přece brzy předběhl, no ne? Ale on se mnou srovnal krok a nevypadal, že se chystá svoje tempo nebo směr pochodu jakkoliv měnit.

Sám pro sebe jsem se zamračil. Začínalo to být malinko děsivé, ale pořád jsem dělal jakoby nic.

„Nedělej, že sis mě nevšiml, Richarde," ozvalo se najednou po mé pravici.

Klopýtl jsem. Jak ten pošuk sakra zná moje jméno? Mohl to být šťastný tip?

„Promiňte? Dobrý den?" vyhrkl jsem po chvíli zmateného přemýšlení.

„Podívej, nemáme moc času. Ano, znám tvoje jméno. Znám dokonce i tvoje příjmení, ale to není tak důležité."

Pořád se na mě ještě ani nepodíval.

„A kdo jste vy?" dožadoval jsem se informací. Nejspíš jsem se s ním vůbec neměl bavit, ale na to se choval příliš zvláštně. Vykecat se z problémů byla vždycky moje instinktivní úniková strategie.

„Na tom nezáleží. Můžeme mi říkat třeba Cizinec."

„Cizinec. To je teda konkrétní jak prase, bez urážky."

„Nemusíš mě pořád přerušovat." Podíval se na hodinky. „Za sedm minut ti začíná vyučování a neboj, budeš tam včas. Do té doby musíme vyřídit všechno potřebné."

Zastavil a konečně se na mě otočil. Zároveň začal říkat něco, co bylo bezpochyby velmi důležité. Vůbec jsem to nevnímal.

Měl stříbrné oči. Tím myslím úplně stříbrné. Bez bělma, bez zorničky.

Nepřítomně jsem zamrkal.

„Vy máte stříbrné oči," řekl jsem pak.

Zarazil se. „A s čím to souvisí?"

„Já nevím. Co jste to říkal?"

„S tebou bude ještě těžká práce," povzdychl si napůl pro sebe. „Nemám čas to vysvětlovat celé od začátku, takže ve zkratce: blíží se velká změna. A ty jsi ten, kdo ji vyvolá."