Šepot rákosí

(p) Ruce od inkoustu

Jsem starý muž, který dožívá své dny ve všeobjímajícím tichu kláštera.

Odložím pero do kalamáře a narovnám ztuhlá záda. Oči upřu na rozpracovaný kodex před sebou. S poslední stránkou se dělám celé odpoledne, a stejně ještě není úplně hotová. Nad tou krásou, která se mi podařila vytvořit, mi rozum stojí. Inkoust, kterým jsou psaná poslední dokonalá písmena, za světla svíce pomalu zasychá.

Přejedu rukou po ilustraci v pravém horním rohu. Každá linie je přesně taková, jaká by měla být. Je to pro mě všední zázrak, složitá jednoduchost, dílo a otročina. Vzpomínka na budoucnost. Kolik lidí bude číst ta slova, která každý den opisuji?

Na prostředníčku mám černou skvrnu od inkoustu. Když se jí jemně dotknu palcem druhé ruky, nebarví.

Ozve se tlumené zavrnění a na stůl vyskočí černý klášterní kocour. Opatrně ho pohladím a pokusím se ho chytit a položit zpátky na podlahu. Moje věkem otupené pohybové schopnosti se těm kočičím nemohou rovnat a kocour mi lehce vyklouzne. Snažím se ho zadržet, ale už je pozdě – otřel se o brk, pak proběhl kolem kalamáře a podařilo se mu ho zvrhnout.

Natáhnu ruce, abych zabránil osudu, ale samozřejmě se mi to nepovede. Inkoust vystříkne a potřísní mé dlaně, kutnu, stůl a hlavně rozepsanou knihu.

Dívám se na to s tichým odevzdáním. Moje celodenní práce je pryč, pocákaná kaňkami. Inkoust se vpíjí do papíru a jestli něco rychle neudělám, zničí i další stránky.

Rozhýbu se a na svůj věk pracuji slušnou rychlostí. Nadzvednu stranu a nechám inkoust, aby se vsákl do už tak tmavého a špinavého rukávu mého mnišského oděvu. Druhá strana pocákaného listu je zničená, ale ta předchozí vypadá v pořádku.

Zrak mi padne na moje černě strakaté vrásčité ruce.

... a najednou nejsem stařec. Ocitnu se znovu v rozpuku mládí, v těch blažených letech plných svobody, kdy jsem o životě ještě nevěděl skoro nic a mohl si dělat, co se mi zachtělo.

Je tak pozdní noc, že už je vlastně brzké ráno a na východě svítá. Začíná jeden z nejhorších dní mého života – vlastně ne, končí život a začíná přežívání.

Včera tu ještě byla. Dívka krásná jako západ slunce, jako podzimní listí a rosa v trávě, jedinečná jako otisk prstu. Byla tak obyčejná a zároveň tak výjimečná. A – kdo ví proč – mě, zrovna mě ze všech mužů na světě, shledala hodným její pozornosti, ba její lásky. Včera jsem byl ještě zamilovaný blázen, ale šťastný blázen. Včera bylo všechno dokonale v pořádku. Byli jsme dva a smáli jsme se na sebe navzájem, na všechny ostatní, na svět.

V koruně štíhlé osiky ševelí vítr a připomíná mi, jak za teplých letních večerů šeptala, jak mě její dech hřál na kůži na krkem. Tyhle myšlenky vedou nevyhnutelně k dalším, ke vzpomínkám na zakázané věci, na něco, co by se dělat nemělo, ale snad proto je to ještě lákavější, ještě neodolatelnější. Snažím se z hlavy vypudit obraz seníku, šera uvnitř a její blízkosti, ale jde to jen ztuha. V noci se dají dělat zapovězené věci, ale ve dne se o nich musí mlčet.

Teď přichází nový den a já si nejsem jistý, jestli tentokrát před sluncem dokážu schovat noční hříchy. Pokud je uvidí slunce, uvidí je každý. Proto si přitáhnu dnes v noci upletený háv temnoty blíž k tělu, tak blízko, až mi přilne na kůži a stane se mou součástí. Skryté hříchy jsou vždycky lepší než ty vystavené na odiv, už jenom proto, že o nich nikdo neví.

Moje myšlenky se obrací klasickým směrem „Není to moje vina", což je teoreticky pravda. Byl to omyl. Jeden z nejhorších omylů. Ale pochopili by to snad lidé? Moje popírání viny by považovali pouze za výmluvy. Pravděpodobně by mě čekala šibenice.

Nemůžu za to. Já tam vlastně ani nebyl. Byl to někdo jiný – někdo, kdo jsem ještě před nedávnem byl já. Jenomže ten někdo tam umřel a já povstal z popela. Tak je to.

Nic nevím. Netuším, co se dneska v noci stalo. Popel vzpomínky nepředává, nebo snad ano? Až najdou její tělo, budu smutný, tak smutný, jak to jenom jde. Budu na ni navždycky vzpomínat se slzami v očích, jelikož mi ji někdo vzal. Teď je ale potřeba udělat ještě pár maličkostí, smýt ze sebe pár drobností, než slunce vyjde a rozhlédne se po krajině.

Protože to, co mám na rukou, není inkoust.