Šepot rákosí

(p) Babička Málková

Ve světnici panovalo šero. Jediné, co na omšelý kuchyňský nábytek vrhalo trochu světla, byla zářivka nad dřezem, která už měla svá nejlepší léta za sebou. Babička Málková seděla na jediné židli u stolu, ruce sepjaté a položené v klíně. Oknem protahoval prosincový chlad, ale stařenka se stále ještě nezbavila svého železného zvyku nechávat ho otevřené, aby kočka mohla kdykoliv škvírou proklouznout dovnitř anebo ven.

Před chvílí teprve odbila šestá, avšak babička už byla po večeři. Na odkapávači odpočívalo umyté nádobí, podlaha byla zametená a pes nakrmený. Zkrátka se zdálo, že nezbývá už vůbec žádná práce, jenže zároveň ještě nenastal čas uložit se ke spánku. A tak babička seděla v kuchyni s nízkým stropem a přemýšlela.

Pohled jí padl na misky u stěny, do kterých svým mazlíčkům vždy dávala krmení. Byly tam tři. Ta největší, úplně vymetená jejím mlsným jazykem, patřila Salome, fence ovčáka, která ležela stočená v klubku na pelechu v rohu místnosti. Vedle se vyjímala červená miska z poloviny plná vody. Na konci řady stála ta nejmenší, ozdobená zvenku reliéfem kočičí tlapky a dočista zaprášená. Babička ji z podlahy stále neodstranila a neuklidila do přístěnku.

A přitom už to bylo bezmála měsíc, co –

Do babičky se dala zima. Ve snaze se zahřát jako kdyby se její drobná postava ještě zmenšila. Z ticha vystoupil nenápadný zvuk kapajícího kohoutku.

Ozvalo se zašelestění a následné klapání drápů na dřevěné podlaze. Salome položila babičce hlavu do klína a upřela na ni hnědé psí oči. Stará žena se slabě usmála a podrbala psa za ušima. Byl to smutný úsměv.

Nedalo se odhadnout, co se jí za věkovitýma očima honí hlavou. Možná vzpomínala, či snad myslela na rodinu, která se už dávno odstěhovala do zahraničí a jezdila za babičkou do Čech jen zřídka. Jejími přáteli byly po mnoho let němé tváře. Babička věděla o smrti své, ale přesto nebylo o nic jednodušší se s ní smířit.

Salome věrně setrvala na svém místě a její špičaté uši působily dojmem, že naslouchají tomu, co v tichu nebylo řečeno.

„Ty se tak trpělivě díváš, Salome," pronesla nakonec babička. „Málokdo by měl takovou trpělivost; vždyť ti také musí být zbytečně chladno." Odmlčela se a povzdechla si.

„Ale máš pravdu, nemůžu pořád zůstávat v minulosti, která už se nevrátí."

Sňala ruce ze psí srsti, jemně fenku odstrčila a postavila se na nohy. Ještě jí sloužily docela dobře; na světnici právě tak akorát. Došla k oknu, odhrnula záclonu a klidně, ale rozhodně ho zavřela.

Klička při otočení ani nezaskřípala.

۞

Ahoj, jsem tu zas, tentokrát s kratičkým příspěvkem do soutěže, která nedávno skončila (Čapkoviny 2022 na téma Měl jsem psa a kočku). Užívejte jara!

(dopsáno 13. 3. 2022)