Šepot rákosí

⁎ (p) Je to tvůj trest

Tenhle příběh se odehrál dávno, v dobách, kdys ještě míval obyčejné lidské jméno, a přestože se vyprávívá zřídkakdy a pouze šeptem, jeho podstata je vypálená hluboko do tvé duše a nikdy tě neopouští.

Nebyl jsi vlastně ničím zvláštní; doba tomu přála, že svůj život, svého panovníka nebo své přesvědčení s mečem v ruce bránil každý druhý. Jediné, čím ses brzy začal odlišovat, byl ten přívětivý pohled, jakým na tobě zřejmě spočívala štěstěna. Hned z kraje války jsi o vlásek unikl smrtelnému zranění – levý biceps se na rozdíl od hrudního koše po zásahu kopím zhojil bez potíží. To byl ale jen začátek. Tu tě jako zázrakem zachránily nečekané posily, onehdy tě nechal nepřítel jít, když jsi jako poslední ze svých zůstal stát na nohou, snad abys podal o své drtivé porážce svědectví. Prošel jsi nespočtem oddílů, přežil déle než půl tuctu kapitánů, kteří ti veleli. Po tvém boku zemřelo tolik mužů, že jsi to přestal počítat. Těžko říci, zda ses v tu dobu pokládal za štastlivého, nebo za prokletého – jisté ale je, že život je zvyk, jehož se jen těžko vzdává, a droga opojnější a návykovější než heroin.

Blížil se sedmý rok války. Padal podzim a ty jsi byl již nějakou dobu bez oddílu. Nakonec tě přidělili jako seržanta ke skupině nováčků a poslali vás na výzvědné výpravy na východ. Tví spolubojovníci byli do jednoho mladíci: štíhlí a pružní mladíci, kteří nikdy nezabili člověka. Ramil, syn obuvníka, zlatovlasý Gus, jenž přišel kdovíodkud, Zítek, kterému sotva začínaly rašit vousy. Jeho táta byl sokolníkem, tak dostal na starost poštovní holuby. Bernú od dřevorubců a Stašek z rodiny vorařů. Takoví a další, kluci ze statků a kluci z měst. Bylo jich dohromady patnáct.

Cestovali jste spolu dost dlouho, aby ses stačil naučit jejich jména.

Potíže se vám nějakou dobu vyhýbaly. Putovali jste pěšky a taková malá skupina nepřitahovala pražádnou pozornost. Každý večer jste rozbili tábor, poslal jsi dva kluky na hlídku a se zbytkem cvičil, pokud to okolní terén aspoň trochu umožňoval. Prošli krátkým výcvikem už po vstupu do armády, často nedobrovolném, ale dobře jsi věděl, že žádný výcvik na světě na bitevním poli nestačí. Tvůj oddíl dlouho trpěl pouze uchozenými chodidly a modřinami z nešikovnosti, které způsobili jeden druhému.

Na den jízdy od hor vás překvapila skupinka vyzáblých zoufalých mužů, snad zběhů, kteří si teď dobývali nuzné živobytí jako zbojníci. Prošli jste zatáčkou a najednou je měli před sebou. O něčem se dohadovali a ani si nevšimli, že se blížíte, dokud vás nedělily pouhé dva tucty kroků. Na okamžik jste všichni strnuli v zaskočeném tichu.

Vzápětí ale jeden z nich sáhl do toulce a tvoji hoši se na ně vrhli pomalu dřív, než dozněl tvůj povel. Vyletěl proti vám šíp, ale vyplašený střelec i na tak krátkou vzdálenost minul. Na další výstřel neměl čas, sotva stačil tasit nůž, než se k němu dostal Ramil s mečem. Nejmohutnějšího nepřítele jsi vyřídil sám, zbylí tři padli pod rukama ostatních.

Po boji jsi zavelel poodejít kousek stranou, abys zhodnotil stav jednotky. Zběhlo se to celé nečekaně rychle a bez problémů. Připisoval jsi to všemu možnému: kromě toho, že na vaší straně stál moment překvapení a početní převaha, tvůj oddíl na rozdíl od těch tuláků nebyl vyhladovělý, zato byl lépe vyzbrojený. Možná jste ale měli jen štěstí. Ať jste za to vděčili čemukoliv, vyvázli jste z toho beze ztrát. Jen Gus měl rozseknuté předloktí, ale rána to byla mělká a snadno jsi ji ošetřil.

Chlapci se s prvním opravdovým bojem srovnávali různě. Zítek upíral neklidný zrak zpátky k bojišti, snad hlídal, jestli mrtvoly nevstanou. Ramil naopak pohled zavrtával do země; byl sis téměř jist, že je to poprvé, co připravil někoho o život. Bernú se ho snažil povzbudit siláckými řečmi, nad kterými ses zamračil a zapamatoval si to. Jindy halasná sedlácká dvojčata stála v tichosti bok po boku a nedívala se na sebe. Jeden z nich zabil, druhý ne. Gusovi se nepatrně třásla ruka. Pochyboval jsi, že ztratil tolik krve, aby se dal třes připsat zranění.