Šepot rákosí

⁎ (p) Dobré ráno

Věnováno Oginpat, protože jedině jí vděčím za to, že jsem si vůbec den před deadlinem vzpomněla na srpnové zadání #PsaníProRadost. Je to blbůstka, ale ve své absurditě snad aspoň trochu zábavná.

۞

Hrobku otevřeli neočekávaně před několika dny. Místnost byla relativně malá a téměř prázdná: připomínala kapli, zadní stěnu tvořila kulatá apsida oddělená od zbytku dvěma bohatě zdobenými sloupy, od nichž se rovně přímo ke vchodu táhl vyvýšený katafalk, na kterém ležela rakev. Místnost měla klenutý strop a každý čtvereční centimetr kamene byl pokryt jakýmsi neznámým druhem písma.

Umír – doktorand – poprvé do hrobky vstoupil těsně za profesorem. Proslulému archeologovi v tu chvíli dočista došla slova, což samo svědčilo o nečekanosti, s jakou objev přišel. Jejich podrážky v bezdechém tichu došláply na podlahu, jejich oči se marně snažily ve vytesaných písmenech zahlédnout nějaký povědomý tvar. Došli k rakvi a Umírovi při pohledu na ni srdce poskočilo podvědomým leknutím. Byla tmavě kovová a měla vágně lidský tvar, avšak proporce – a detaily, ach, detaily – se nezdály úplně správné. Tvář na něj působila jakoby kočičím dojmem, postava byla oděná v ostnaté zbroji a – Umír to přepočítal alespoň třikrát – šestiprstýma rukama svírala na hrudi položený meč. Sálala z ní pochmurnost.

Zpětně se to samozřejmě zdálo jako nesmysl. Umír si umiňoval, že se už nikdy nesmí nechat přemoci takovými patetickými dojmy. Pochmurnost! Byl si jist, že profesora podobná bláhová myšlenka ani na vteřinku nenapadla. Za těch několik dní perné práce, které od té doby uplynuly, si na tichou přítomnost rakve zvykl a začínala mu plně docházet váha takového úžasného objevu. Nikdo z nich, dokonce ani profesor, neměl nejmenší představu, komu mohla hrobka patřit; ba co víc, nikdo z nich neznal písmo, jímž byla popsána. Na datování již pracovala jiná skupinka výzkumníků, zatímco Umír spolu se třemi dalšími pracovníky byl pověřen čištěním a dokumentací nápisů.

Bylo asi hodinu potom, co se vrátil z oběda, zrovna štětečkem oprašoval kus stěny a pobrukoval si u toho, když zaslechl hluk, který ani jeden z vědců v hrobce neměl důvod vydávat. Užuž se otáčel, aby zjistil, co se děje, když –

„Dobré ráno," ozval se spokojený, rozespalý, ale bezpochyby cizí hlas s maličko podivným přízvukem. Umír ztuhl v polovině pohybu, po drobném zaváhání však otočku přece jen dokončil.

Rakev byla otevřená a zcela bezostyšně se v ní protahoval nahý chlap, jako by se právě probudil.

„Co jsem se probral, hned jsem si říkal, že je něco jinak. Jé, to jsem se konečně pořádně vyspal." S rozkoší zívl a prohrábl si vlasy. „Oh, bohové, omlouvám se – asi mi za tu dobu zpráchnivělo oblečení."

Umír pomalu zamrkal. Neznámý nevykazoval žádnou z vnějších charakteristik sarkofágu – neměl kočičí oči, okraj spodní části rakve svíralo pět prstů a popravdě řečeno, taky byl o dost menší. Působil prostě dokonale lidsky. Tedy kromě všech okolností, za jakých se právě objevil.

Umír si stáhl z ramen flanelovou košili a podal mu ji. Zatímco neznámý vyskakoval z rakve a vázal si ji kolem pasu jako kilt, Umír hodil hlavou ke vstupu.

„Dojděte někdo pro profesora, pro všechno na světě," zasyčel. Než se podle toho kdokoliv stihl zařídit, slova se opět ujal neznámý.

„Nerad bych vás rušil ve vaší práci – opravdu je tady potřeba trochu uklidit, nějak se to tu zaprášilo... ale nechce mně někdo z vás ukázat, jak to dneska na světě vypadá?"