Šepot rákosí

(p) Dopis

Cestování po světě mě už od mládí nesmírně přitahovalo a proto nebylo divu, že jsem po vyhazovu z právnické fakulty zasvětil svůj život kurýrskému řemeslu. Rodiče z toho nebyli nadšení, ale já jsem byl mladý a trávit čas na cestách s pocitem svobody mi víc než dostatečně vynahrazovalo mizerný plat. Postupem času jsem si udělal jméno a s významnějšími klienty přicházely i větší peníze. Jedna anglická dáma mě poslala do Ameriky a jakýsi francouzský gentleman zase pro balíček do Indie. Všechno běželo jako po drátkách, jen matka naléhala, ať se usadím a najdu si ženu. Neměl jsem proč – má práce mě bavila a vyžadovala neustálé přesouvání z místa na místo. Kdo by se do toho chtěl pustit se mnou? Navíc jsem se na cestách mnohdy nesměl zdržovat a rodina by mé úkoly jen neskutečně ztěžovala.

Onehdy jsem vezl psaní z jednoho portugalského městečka do hradu na jižních svazích Alp. Cesta to nebyla zas tak dlouhá a měl jsem na ni spoustu času. Odesílatelka mi poradila, ať se ubytuji ve vesnici Fabrezza a rozhlásím, že se potřebuji setkat s panem T. On už si mě potom sám najde.

Téměř týden jsem strávil v místním hostinci. Šestého dne jsem konečně dostal od pana T. vzkaz, který mě vybízel k přípravám na cestu. Po setmění přijede kočár, který mě doveze na jeho hrad.

Šel jsem se tedy rozloučit s hostinskou. Když zjistila, že už odjíždím, okamžitě zbledla. Třesoucím se hlasem mi popřála hodně štěstí a vtiskla mi do ruky jakýsi předmět. Prý je to amulet, který mě ochrání. Pověrčivost místních lidí je vskutku úsměvná.

Úderem osmé na mě před hostincem opravdu čekal kočár. Prapodivný chlapík, celý v černém, mi pokynul, ať nastoupím. Cesta vedla temným lesem. Ulevilo se mi, když jsme zastavili na nádvoří starého sídla. Vystoupil jsem a položil ruku na železné klepadlo ve tvaru vlčí hlavy. Než jsem stihl zaklepat, dveře se otevřely...

V chodbě za nimi panovala černočerná tma.

O krok jsem ustoupil. Byl jsem kurýrem, to ano, dokonce prvotřídním, a při doručování nejrůznějších psaní jsem mnohokrát riskoval, ale všeho s mírou. Tahle situace byla až nepříjemně povědomá. Pověrčivý strach hostinské mi najednou nepřipadal tak k smíchu. Osamělý hrad uprostřed temných lesů, srpek měsíce napůl schovaný za mraky, kočár...

Kočár! Kde je kočí?

Otočil jsem se, ale uprostřed nádvoří stál pouze prázdný fiakr.

Bez koní.

Přimhouřil jsem oči. Kam se poděli? Klapot kopyt jsem neslyšel.

Uvažujme racionálně, pomyslel jsem si. Kočí je odvedl do stáje. Za chvíli se musí vrátit a pak mě uvede k panu T.

Absenci úderů kopyt na dláždění jsem se rozhodl vyřešit později. Ale stejně jsem z toho měl podivný pocit.

Došel jsem ke kočáru a vylezl na kozlík. Počkám.

Začalo mrholit. Drobné dešťové kapky mě laskaly na tvářích a ve vlasech. Na nebi visely šedé mraky a zastíraly hvězdy. Měsíc taky zmizel.

Bez naděje, bez naděje...

Pokusil jsem se vypudit útržek staré písně z hlavy.

Seděl jsem na nádvoří dobrou čtvrthodinu a kočí nikde. Dala se do mě zima. Zrak mi padl na vlčí klepadlo. Po chvíli rozvažování jsem seskočil na dláždění a srdnatě se vydal do temnoty, jejíž dveře se samy otevírají.

Venku pod širou oblohou byla tma. V chodbě byl navíc ještě stín. Ve výsledku temnota černá jako ty nejhorší hříchy a neproniknutelná jako zrcadlo. Zrak mi nepomůže; budu se muset řídit podle něčeho jiného.