Ten chlapec se jí opravdu líbil.
Ne že by jí tahle skutečnost něco ulehčovala. Na třetím rande byla stejně nervózní, jako když se potkali poprvé. Přestože si dopředu umiňovala, že tentokrát s ním probere dopodrobna všechna společná témata, jichž bylo požehnaně, nakonec se mu stejně vyhýbala pohledem a mluvila málo. Zatímco hleděla dolů do svého talíře, připadala si, jako když stojí na okraji útesu – jen krok od toho, aby spadla a zpanikařila docela.
Chlapec byl naštěstí z jiného těsta. Bez přestání něco vyprávěl – milovala jeho hlas – a smál se svým vlastním vtipům, jako kdyby se nic divného nedělo. Byla ráda za absenci trapného ticha, ale všechna jeho slova nedokázala odehnat ten plíživý pocit, který se jí zmocňoval. Pocit, že je nesmírně nudná a aby to změnila, měla by začít víc mluvit. Protože jinak ho od sebe akorát odežene, jako vždycky.
„Je roztomilé, jak jsi stydlivá," nadhodil.
Ne, pomyslela si, není to roztomilé. Víš, jak je těžké tu zůstat a neutéct před tebou? Před tvýma očima a vodopádem tvých slov? Bojuju za každé slovo, co řeknu. Rozhodně to není roztomilé – je to utrpení.
Ale nahlas neřekla nic. Byla, koneckonců, stydlivá.
A stydlivost není nedostatek zkušeností, nebo dokonce volba.
Je to vězení.
۞
(26. 7. 2021)
ČTEŠ
Šepot rákosí
Short StoryChronologicky vydávaná všehochuť prózy i pokusů o poezii aneb skládka všech kratších nápadů. Snad může posloužit i jako ilustrace vývoje mého psaní, který snad není k horšímu. :D (Na konec každé kapitoly se snažím psát datum nebo alespoň přibližné o...
