Sama, zmrzlé ruce mnout,
koho jiného však může obejmout?
Sedí, jinovatka na čele,
ve větvích starého přítele.
Přišlo jaro, kvítka rozkvétají
poupě její však smutek stále tají.
A listí roste zelené
na větvích starého přítele.
Slzy na krajíčku, očekává tmu,
večerní rosa zmáčí lány lnu.
I tuhle noc si ustele
ve větvích starého přítele.
Půlnoc se blíží, sova zahouká,
a ona stále bdí, na lunu kouká.
Sedí a pláče nesměle
ve větvích starého přítele.
Chvíli nato svá očka zavřela,
konečně vyčerpáním usnula.
vánek ji kolébá zkušeně
ve větvích starého přítele.
S úsměvem sleduje úsvit líbezný
smutná nálada na chvíli odezní.
Když vítr zpívá vesele
ve větvích starého přítele.
Povzdychne si, sleze ze stromu,
bez nadšení se loudá domů.
však vrátí se, to jisté je,
do větví starého přítele.
۞
K téhle básničce jsem měla spoustu inspirace, i když je mi jasné, že rýmy někde trochu haprují (zase...) Fotka nahoře je pohled z koruny mého vlastního stromového kamaráda :)
ČTEŠ
Šepot rákosí
Truyện NgắnChronologicky vydávaná všehochuť prózy i pokusů o poezii aneb skládka všech kratších nápadů. Snad může posloužit i jako ilustrace vývoje mého psaní, který snad není k horšímu. :D (Na konec každé kapitoly se snažím psát datum nebo alespoň přibližné o...
