S přáteli pravidelně vymýšlíme pětice slov, na jejichž základě pak píšeme básničky, drabble nebo krátké povídky. Tentokrát zadání znělo konvalinka, jaterník, orsej, sněženka, kyčelnice a moje botanická dušička těm slovům neodolala. A tak vznikl tenhle krátký text; proč mám poslední dobou tendence utíkat do pohádek, to je mi záhadou, ale už je to tak.
۞
Aleš kráčel lužním lesem. Mezi stromy se pomalu vkrádalo šedé světlo úsvitu a kdesi opodál tiše šuměla řeka. Občas se ozval vzdálený křik žluny. Aleš se opatrně proplétal mezi kmeny, sledoval úzkou stezičku a dával pozor, aby nepošlapal stonky efemeroidů, které pokrývaly les jako koberec. Aleš byl totiž botanik. Ač bylo před východem slunce, už nemohl spát a tak se vyplížil z chaty plné pochrupujících biologů a vydal se na procházku po okolí.
Zčistajasna vkročil na okraj mýtiny a překvapeně se zastavil. Nespouštěl oči ze stvoření, které sedělo na pařezu zády k němu, a co nejtišeji se schoval za strom. Netrvalo dlouho, objevila se další podobná stvoření a začala tancovat.
Aleš s očima navrch hlavy vykukoval zpoza kmenu. Jakkoliv se to zdálo absurdní, musely to být víly. Drobné, nazelenalé a trošku průsvitné, ale přece každá jiná. Začal je poznávat. Ta s fialkovýma očima a trojcípou zelenou pelerínkou kolem ramen musela být jaterník – podléškové listy nešly s ničím zaměnit. Vedle ní se natřásala baculatá víla v bílých šatečkách. Vypadala neškodně, ale zachytil nebezpečnou jiskru v oku. Konvalinka. Ta se širokým žlutým kloboukem a lesklým pláštíkem byla orsej. Zbývala ještě jedna, štíhlá, tichá, bíle oděná. Sněženka? Bledule?
Přicházely další. Zahlédl fialovou ladoňku, růžový, fialový a modrý plicník, nezaměnitelný žlutý talovín, ba i zdánlivě šeredný kopytník. Objevily se dvě, které byly určitě sestry. Jednu halil plášť z devíti listů, druhé se ve vlasech leskly černé pacibulky. Zmateně se zamračil. Co ty tady dělaly? Kyčelnice do lužního lesa tak úplně nezapadaly. Když vtom mu před očima protančila lilie a on si vzpomněl, že nedaleko v kopcích jsou k nalezení květnaté bučiny.
Připadal si okouzlený. Víly byly nádherné, tak jako příroda sama, a co víc, znal je. Zalila ho vlna něžné náklonnosti. Na tváři se mu usadil stejný úsměv, jaký míval, když zdravil stromy u cesty jako staré známé.
Byl však dostatečně moudrý, aby se víly nepokusil vyrušit. Jen si zpovzdálí užíval jejich přítomnost, dokud je východ slunce nerozehnal zpátky po lese.
Škoda, pomyslel si, že ostatní biologové tohle nikdy neuvidí. Protože aby to viděli, museli by vstát až příliš brzo ráno. A správný botanik přece nevyráží do terénu před devátou hodinou ranní.
۞
(27. 9. 2022)
ČTEŠ
Šepot rákosí
Short StoryChronologicky vydávaná všehochuť prózy i pokusů o poezii aneb skládka všech kratších nápadů. Snad může posloužit i jako ilustrace vývoje mého psaní, který snad není k horšímu. :D (Na konec každé kapitoly se snažím psát datum nebo alespoň přibližné o...
