Šepot rákosí

(p) Noc na starém hradě

Když děti docházely ke zřícenině, rozhoukala se někde na věži první sova. Připomínala troubu hlásného. „Hradní pán nás vítá," smála se Zuzana. Vesele vběhly do nádvoří a začaly se chystat k přenocování. Šero rychle přešlo v tmu, a když nad lesem vyšel měsíc, děti se semkly do jednoho klubka. Hradní zřícenina, v jejímž středu seděly, vypadala pohádkově i strašidelně zároveň.

Nenechaly se však vyděsit, nelenily a pustily se do příprav. Už cestou nasbíraly dřevo a Cecilka teď dřepěla u ohniště a opečovávala prvních pár nesmělých plamínků. Wilhelm odněkud bez varování vytáhl kytaru a nedbaje na donebevolající ignoraci publika se dal do zpěvu.

„Prosímtě, vydrž s tím aspoň po večeři," pokárala ho Zuzana po chvíli. Bertík mezitím z hlubin batohu vybaloval zdánlivě nekonečnou zásobu jídla.

„Kdes to všechno vzal?" zajímal se Pepíno.

„Nestarej se," odbyl ho Bertík.

„Krást se nemá!" pošťouchla ho Cecilka.

„No dovol," ohradil se, ale víc to nerozebírali. Netrvalo dlouho a oheň vesel plápolal. Všichni si posedali kolem něj, večeřeli a připomínali si zážitky z výletu, který toho dne prošli.

„Včera jsem tu viděl nějakou partu dětí," začal Wilhelm s plnou pusou, když první téma vyčerpali. „Ale to není všechno, hele. Normálně jsem zaslech, že by tu chtěli přenocovat, jenže se prej bojej strašidel."

„Strašidel!" vyprskla Lada, jindy tichá. Ve všech tvářích bylo vidět známky bujarého pobavení.

„No jo," přikývl Wilhelm a divoce se zazubil. Dětský smích chvílemi připomínal strašidelné vytí, ale nikdo si toho nevšímal.

Po večeři konečně došlo na Wilhelmovu dlouho očekávanou kytaru. Ostatní se se svými hlasy připojili a nádvoří se rozeznělo tesknými tóny.

Pár hodin přešlo jako mrknutím oka. Zpěv se časem přehoupl v družný hovor a nikdo si ani nepovšimnul, že noc každou minutou stárne.

Vtom jako zázrakem odbije zvon. Poprvé – podruhé – ... a dvanáctkrát. Atmosféra zhoustne. A Pepíno zašeptá:

„Podívejte."

Ve starém portálu, téměř mimo dosah světla z ohniště, zničehonic kdosi stojí. Kdosi – nebo cosi? Světla je málo, ale proti temné obloze se přesto zřetelně črtá silueta bez hlavy. Ač vzpřímená a s pochvou u pasu – bez hlavy.

Nádvoří se v okamžiku zalilo v bezdeché ticho.

Kouzlo však vzápětí pominulo, děti vyskočily ze svých míst a Zuzana se jako první hrnula k portálu. Ve tváři jí svítil úsměv.

„Tatínek je doma!"

„Ale že si potrpí na efekty," zabručel Wilhelm, ale připojil se k ostatním. Brzy se s bezhlavým rytířem vítali všichni – jeho dcera Zuzana, ohnice Cecilka, rohatý Bertík, hejkal Wilhelm, duch Pepíno i Lada, bludné světýlko.

„Jakto, že už dávno nespíte? Hybaj do postele, vy kulišáci! O výletě mi povyprávíte ráno."

۞

Ať (ne)žijou slohovky! Konečně se mi jednou povedlo přijít s relativně použitelným nápadem na vypravování, tak ho házím i sem. První odstavec je zadání, na které se mělo navázat, to jen tak pro úplnost. Horní limit byl 400 slov – a já se do něj vešla. I zázraky se dějí. :D

۞

(16. 11. 2021)