Popelka: Nový Příběh

Prolog

"Za chvíli poznáš své roztomilé sestřičky, Elli" obrátil se ke své drobné dceři mladý muž. Rukou si prohrábl své husté hnědé vlasy, upravil si svou bílou škrobenou košili a modrý oblek. Podíval se na pozlacené kapesní hodinky. Bylo přesně půl desáté, už by tu měli být.  Nervózně se smál  na svou devítiletou dcerku, kterou pohladil po zlatých vlasech. Na poslední chvíli pochyboval, zda bylo jeho rozhodnutí správné. Když jeho první žena zemřela, Ella těžko snášela, že musí doma zůstávat jen se služebnictvem. Jeho cesty za obchodem však vyžadovaly až moc času a na své jediné dítě tak neměl skoro žádný čas. Před nějakou dobou měl možnost potkat madam Tremainovou, která taktéž přišla o svou drahou polovičku.  Kdyby záleželo na něm, raději by svůj život strávil sám. Své dceři však chtěl dopřát mateřskou lásku.
Dnes měla madam Tremainová poprvé společně s jejími dcerami spatřit jeho dům, ve kterém už po generace přebývali jeho předci.

Ella pohodila svými copánky a už se nadechla, aby něco řekla, ale pak si to rozmyslela. Právě totiž do brány vjel zastřešený kočár. Na korbě bylo naloženo několik zavazadel. Byl div, že nespadaly.

"Vítejte!" zavolal muž a přispěchal ke kočáru. Spěšně otevřel dveře a pomohl lady Tremainové vystoupit. Opatrně ruku přijala a stoupla si na štěrkovou příjezdovou cestu. Rukou si upravila záhyby na své řasené sukni světle červené barvy s dlouhou vlečkou, kterou smýkala po zemi. Potutelně se usmála a povytáhla si růžové rukavičky na obou rukách. Pohlédla na malou holčičku s možná až přehnaným laskavým výrazem v obličeji.  "Je tak rozkošná," pravila sladce, když se otočila na Elčina otce. "Je to tu..." přemýšlela, jak zvolit správná slova. "Okouzlující," dodala záhy a ještě jednou pohlédla na cihlový dům porostlý psím vínem. Jednalo se o poněkud zastaralý styl, ale i tak toto místo vyzařovala jistou energii. "Nestůjte tam tak a pojďte sem," vybídla své dvě dcery, když k nim přistoupila a pomohla jim vystoupit. "Narovnejte se," napomenula je potichu a praštila je do ramen. Potřebovala, aby vypadaly lépe než její nyní nová nevlastní dcera. Ve svých jednoduchých lněných šatech vypadala jako nějaká venkovanka.

Její mladší dcera, Anastázie, stejně stará jako Elena, se v mžiku napřímila a přešla ke své nevlastní sestře: "Ráda tě poznávám." Pohodila svými tmavými lesklými vlasy, které si zřejmě pečlivě natočila.

Elena jí pozdrav opětovala a podala jí malou kytici pestrobarevných květin, které před chvílí natrhala na louce za domem. Anastázie však dárek na uvítanou nepřijala a ucukla svou bílou ručkou.

"Drahoušku," obrátila se na Elenu s úsměvem lady Tremainová a vytrhla jí prudce květinu z rukou. "Anastázie má vždy sennou rýmu a  opuchlý nos, když jsou v její blízkosti nějaké rostliny," upozorňovala jí, mezitím, co puget podávala Drizelle, své druhé dceři, která byla jen o dva roky starší. Se svými vystouplými lícnmi kosti a pobledlou kůží vypadala spíše nemocně. Pevně semkla rty a povytáhla obočí. "Tohle je příliš," pravila  s opovržliým tónem hlasu. Na první pohled neholdovala  venkovskému stylu, do kterého byl dům sladěn. Očima pátrala po sebemenším náznaku modernizace. Marně. 

"Vítejte, madam," pousmála se služebná, která před chvílí přikvačila. "Doufám, že se vám zde bude líbit," oddechovala hlasitě, jelikož při své váze a bolavým kloubním jí cesta do svodu dělala problémy. Spěšně ji s pozdravy následovalo i další služebnictvo. "Oliver Leroy," uklonil se starší muž s tmavými vlasy a vysokou stavěnou postavou. "Doufám, že vám tento dům bude dobrým domovem," pokračoval s úsměvem na tváři mezitím, co si upravoval své sako.
"Těší mě," pokynula lady Tremainová hlavou. "To je všechno služebnictvo," otočila se na svého manžela s neskrývaným překvapením. Byla zvyklá na větší osazenstvo. "Ne, ne,  ještě tady není slečna Evelyn Aldridgeová.... a ostatní jeli do města nakoupit nějaké potraviny," ohradil se Tremain a upravil si své husté vlasy které mu rozcuchal vítr. Byl nervózní... Že by snad udělal špatný dojem?

"Aha..." odfrkla si Drizella. "Jak jinak, že..." pošeptala své setře Anastázie. Opatrně po štěrku došla až ke dveřím, aby si neumazala kramflíčky.

"Tak se pojďte podívat dovnitř," vybídl je, aby protrhl chvilku ticha. Nové obyvatelky domu se tedy šly podívat dovnitř s jistou dávkou nejistoty. Drizella doufala, že už ji nic nepřekvapí, ale opak byl pravdou. Vnitřek sídla vypadal malinko zastarale. Oprýskané skříně, které vyšly z módy tak před padesáti lety, nedělaly příliš dobrý dojem.

Elena však vypadala nechápavě. Právě poznala svou novou matku, ale nevypadala, že by jí samou měla nějak v oblibě. Sice už měla možnost lady Tremainovou potkat na svatbě jejího otce, ale  stejně...
"Neboj se," chytila jí za ruku Rosmerta, silnější žena s přátelským zjevem. "Nic si z toho nedělej," povzbudila jí. "Časem si na ně zvykneš," pohladila jí po vlasech a odvedla jí dovnitř do kuchyně, kde trávila většinu času. Její otec na ní nikdy neměl moc času a teď se to nemělo změnit k lepšímu. 

".... myslím, že nevypadá, jako vhodná žena pro našeho pána," zaslechla Elena Evelyn, jak s někým hovoří. Rosmerta jí však utla a něco jí pošeptala, jakmile se k ní dostatečně přiblížila. Takže i služebnictvo má na její matku pochybný názor, přemýšlela Elena. Stejně si navždy uchová vzpomínky na její maminku, jak jí vískala ve vlasecha zpívala jí ukolébavky, když byla ještě malá. Zemřela náhle na černý kašel před dvěma lety a od té doby se její život začal ubírat jiným směrem a chtě nechtě to musela zvládnout. Musela být silná...