Popelka: Nový Příběh

3. Lisburnská smetánka

Venku před domem už na Ellu netrpělivě čekaly obě nevlastní sestry. Obě vystrojené, jako na nějaký ples. Anastázie netrpělivě klepala nohou do štěrku na cestě. Lady Treamainvá se také vzápětí vynořila z domu a elegantně sešla kamenné schody a upravila si široký klobok, který jí zakrýval drdol, přetažený síťkou. Jako vždy, když vyjela do města, musela vypadat, co nejlépe. Byla to jedna z mála možností, jak se ukázat v lepším světle. Světle zelené šaty ze šifónu a flóru lemované krajkou se doplňovaly s jejím smaragdovým náhrdelníkem, který ji visel na krku. Natáhla si bílé rukavičky a složila slunečník.
Madam malinko povytáhla obočí, když spatřila Ellu a pochválila jí její šaty šeříkové barvy. Jednoduché, ale zato elegantní a vkusné. "Tak dámy, nastupovat," vybídla je. Adien pomohl lady Tremainové nastoupit do kočáru. Následovaly jí i obě dcery a následně i Elena, která zaváhala, když jí podával ruku. Jen letmý dotek jí stačil, aby zavzpomínal na všechny chvilky strávené s ním. Byl už konec a ona to pochopila dříve než on.

I když Treminovi nepatřili mezi nejbohatší rodiny v Arnoldu, nejjižnějším kraji Tisternu, mohli si kočár, který táhlo dvojspřeží, dovolit. "Elisa pojede s námi," zavolala lady Tremainová na kočího, aby posečkal. Po několika minutách konečně Elisa, usměvavá mladá služebná s červenými tvářemi a plnými rty, vyskočila na kozlík a usadila se po boku otcem, a kočár se rozjel.

***

"Už jsme tady, madam," oznámil kočí, když kočár konečně po půl hodině dorazil do Lisburnu. Obloha byla náhle potemnělá, jelikož jasnéslunce zakryly maky, a tak město působilo ještě více ponuře než jindy. Šedivé oprýskané domy se krčily v zapadlých ulicičkách, kterými procházely. I lidé, kteří je míjeli se zdáli pochybní. Ať už svým nevábným zjevem, či nenávistnými pohledy mířenými k nim. Elena možná zalitovala toho, že si na sebe neoblékla něco méně zdobného. Její dvě sestry měli na sobě skoro stejně drahé toalety, jako jejich drahá matka. A to si lady Tremainová obzvláště dávala pozor, aby zářila nejvíce ona. V poslední době ale nejspíše usoudila, že, když chce své dcery dobře provdat, musí nechat zazářit hlavně je.

K Bradleyovým dojížděli pravidelně na odpolední siesty skoro každý týden. I když se Eleně vybraná společnost v podobě Lisburnské šlechy a zámožnývh lidí příliš nezamlouvala, lady Tremainová její účast vyžadovala. Obvykle se pila káva či čaj, muži kouřili v pánském salonu doutníky a dámy klábosily o všem možném. Ať už hodnotily své toalety, nebo se zaobíraly svobodnými a bohatými muži, kteří se nově vyskytli v jejich okolí a mohly by se tak stát dobrou partií pro jejch mladé dcery. Elena se do jejich debaty obvykle nezapojovala, ale za to byla odaným posluchačem. Tyto večírky, které se obvykle protahovaly do pozdního večera, byly její jedinou spojnicí s okolním světem. Mohla se zde dozvědět nejen několik informací ohledně zahraničního obchodu, který jí stejně moc nezajímal, ale také všelijaké novinky. "Myslíš, že tam bude i lord Philip?" zašeptala Drizella své sestře, která se jen zahihňala. Nebylo žádným tajemství, že lord Philip Awery, mladý, celkem pohledný syn lihovarníka, už nějakou dobu pokukoval po Anastázii, kdykoliv se setkali. Ella by možná přísahala, že mezi nimi je i něco vic, než si kdo mohl namlouvat.
Drizella, ač jí možného ctitele záviděla, si přece jen dopřávala pohledu na ty dva s jistým zalíbením.

Konečně stanuly před domem na jedné z hlavních ulic. Ve štítu byly vytesané drobné ornamenty, což dodávala jistotu, že se jedná o bohatou rodinu. Bradeyovi si potrpěli na tom, aby každý věděl, že se řadí mezi nejbohatší vrstvu v Lisburnu. Několikrát uvažovali, že by se přasídlili do hlavního, královského města. Paní Bradleyová však vždy argumentovala tím, že tady má svou rodinu a přátele a že se rozhodně sechce vzdát pohodlí a nechce neustále se muset přetvařovat. Jako kdyby to nedělala pokaždé, co měla návštěvu.

"Vítejte, už vás všichni netrpělivě čekají," hbitě jim otevřela dveře jedna služka, která zaslechla hlas zvonku, který se rozezněl nade dveřmi. Pomohla madam dostat se z kabátu, který jí halil jen ramena a pověsila ho na věšák vedle dveří. Leštěné kachličky se rozbíhaly do stran, kde neráželi na bílé tapety. Všude kolem bylo vidět, jak pečlivě si paní Bradleyová střeží pořádek. Nikde nebylo ani smítko prachu, či jiných nečistot, která by hyzdily tak překrásný zjev. "Prosím pokračujte nahoru," vyzvala je. Po dřevěných leštěných schodech vystoupaly až do druhého poschodí. Chodbu lemovalo množství obrazů od významných umělců. Nejednalo se snad ani o měšťanský dům, ale o šlechtické sídlo. Alespoň tak tedy vypadal. "Tak ráda vás opět vidím," vydala se jim naproti madam Bradleyová, která právě vyšla ze dveří zalonku, ze kterého se nesl "Už jsem myslela, že se nestavíte" pravila skoro až vyčítavým tónem. Svůj dokonalý zjev jako vždy doplňovala diamantovou sponou, na kteoru nedala dopustit, zasazenou ve svých tmavých vlasech, místy protkaných stříbrem. "Nemohly jsme vynechat," ujasnila madam Tremainová s úsměvem, který byl až přehnaný. Madam Bradleyová se náhle obrátila ke slečnám, které jen pokojně stály a kromě pozdravu nadále mlčely a prohlásila, že jsou opět krásné a okouzlující. Ellu však prohlédla zkoumavým pohledem. Zřejmě jí nepadly do oka její šaty. I když Elena byla zvyklá, že se jí nezamnlouvá. "Ráda vás seznámím s Poncletovými, kteří se nedávno přistěhovali do Lisburnu," přehodila si madam šátek posetý třpytivými kamínky, které vypadadly jako kapky rosy, kolem ramen. Poté směrem k lady Tremainové prohodila skoro šeptem: "Zbohatlíci z venkova." Zasmála se nad svým pojmenováním.

"Vítejte Tremainovi," pozdravilje nějaký mladík v černém stejnokroji, které nosívalo služebnictvo, když otevíral dveře. Anastázie ho obdarovala širokým úsměvem, zato Drizella se na něj zašklebila.