Popelka: Nový Příběh

17. Plnoletost

Elena se pomalu ubírala prašnou cestou k domovu. V černých šatech vypdala ještě bledší, než opravdu byla. Několik dní skoro nespala, tak se nemohla divit, že má kruhy pod očima. Zlaté vlasy, které doslova byly do očí měla svázané v drdolu a přetažené černou síťkou. V objemném tmavém oděvu jí bylo vedro a nepomáhalo tomu i pražící slunce v pravé poledne. Právě šla z pohřbu jejího otce, který se konal hned po té, co byly jeho ostatky převezeny ze Seinonu. Ostatní jeli tam i zpět kočárem, ale ona si chtěla při zpáteční cestě utřídit myšlenky a projít se na čerstvém vzduchu. Pohřbu se neúčastnilo moc lidí a ona za to byla ráda. Obdrželi již několik sosustrastných dopisů a podobných věcí, které jí s vypořádáním se smutkem nepomohly. Doufala, že zármutek pomine, ale ani po několika týdnech se z neštěstí ještě zcela nevzpamatovala. A to se dnes stala plnoletou. Dnes měla narozeniny. Obávala se, že nemá náladu je slavit, stejně jako většina rodiny. Nepřipadala si dospělá... Spíše jen zraněná, protože se jí osud zase pokoušel srazit na kolena.

Když dorazila před dům měla šaty zaprášené a špinavé, to ji ovšem ani tolik netrápili. Madam Tremainová totiž usoudila že nepotřebují tolik služebnictva a tak dnes několik z nich propustila ze svých služeb. Musela odejít Reena, která tu již sloužila přes čtyřicet let. Oželela i Eugena, který se každodenně staral společně s Adienem o koně, a ještě pana Bankse. Nejvíce Ellu ovšem mrzel odchod Elisy, kterou mohla považovat za svou přítelkyni. Nyní tady všichni, kteří dům museli opustit, stáli vzadu na zahradě a v rukou třímali své kufry a jiná zavazadla a čekali na odvoz.

"Eliso," rozeběhla se Ella k dívce, která byla zabalená v černém plášti sepnutém nějakou bronzovou sponou. "Ello, mrzí mě to, ale asi nejsem dost potřebná proto, abych tady zůstala," objala jí. "Čekáš na odvoz?" zeptala se, aby odvedla řeč jinam. Neměla ráda loučení. "Ano, má pro mě přijet vozka, který míří do Nilunu, malé vesničky, kde jsem vyrůstala." Ella však věděla, že se jí do nějakého zapadákova nechce, neboť jediné, co by tam mohla dělat je pást husy. Před lety od takového venkovského života utekla do služby u Tremainů a teď se tam musela vrátit. Nebylo tedy divu, že se jí nechtělo Tistern opustit.

"Bude se mi stýskat," pravila nakonec Elisa, když nasedla do vozu se špinavou plachtou. Do ruky jí dala malou krabičku, "všechno nejlepší,"
"Sbohem," hlesla tiše Ella, když k ní naposledy natáhla ruku, aby dárek převzala. "Díky."

"Bude se mi stýskat, slečno," pravil pan Banks a potřásl si s ní rukou, aby pak následně nasedl na stejný vůz jako Elisa.

"Bude mi chybět holka jedna," pravila dojatě Rosmerta a mávala na vzdalující se vůz. "Mě taky," ozvala se Luisa, která právě ztratila svou spolubydlící. "Ty mlč!" okřikla svou dceru Rosmerta až byla Ella překvapená její hlasitostí. "Můžeme bejt rádi, že nás tady madam nechala," zmírnila již hlas a vrátily se všechny do domu.

***

Madam Tremainová pozorovala ze své ložnice dění v zahradě. Služebnictvo se právě dojemně loučilo. Ona se však nehodlala zúčastnit. Neměla ke služebnictvu takový vztah jako například Ella. Potřebovala si s ní promluvit o Cashovi. Musela zařídit, aby ji co nejdřív požádal o ruku, tak by totiž zařídila relativně jistou budoucnost nejen Elle, ale i jí samotné. O Anastázii se musí postarat až potom a Drizella....

Stále jí sužoval smutek, který se však snažila skrývat jak před svými dcerami, tak i služebnictvem a širým okolím. Mohla o sobě říc, že v zatajování skutečností byla odborník.

"Ello, prosím tě, pojď sem na chvíli," oslovila svou nevlastní dceru, když jí minula v druhém poschodí. "Musím ti něco předat," osvětlila důvod, proč za nimi zavřela dveře ložnice. Ze svého kapsáře vytáhla klíč, kterým odemkla zásuvku a vyndala z ní malou dřevěnou skříňku. "Je to... však uvidíš sama," podala jí Eleně a vyzvala jí, aby malinkou truhličku otevřela. Uvnitř se nacházel nějaký šperk. Na stříbrném řetízku byl pověšený medailonek vykládaný blyštivými drahými kamemy. Ještě než ho stihla otevřít, madam Tremainová jí přerušila: "Tvůj otec chtěl, abys věděla, že..."

"Hoří!" uslyšela venku zoufale křičet Adiena. 

Ella pustila skříňku a vyběhla urychleně po schodech ven. Madam se zmohla jen na: "Pane bože." Vždycky se muselo něco stát, když s Ellou chtěla mluvit o samotě. Buď jí byly v patách její dvě dcery, nebo se někdo ozval, že hoří.

Následovala Ellu ven, aby následně spatřila, že malý dřevěný zahradní kůlna je v plamenech. I pan Leroy, který se nechtěl nikdy příliš umazat, ochotně nosil konve s vodou, kterou Adien nestačil pumpovat z studny před domem. Madam Tremainová si oddechla, nejedná se o žádnou velkou škodu. Oheň se nemůže rozšířit. I když musela přiznat, že výjev který spatřila ji zprvu vyděsil.

Oranžové plameny olizovaly nově natřená prkna kolny. Spocený a špinavý pan Leroy, který odhodil na záhon svůjm oděv, jelikož mu bylo zřejmě horko. Už jen to vypovídalo o tom, že všichni se snaží nepřidělávat další problémy a dělají, co se dá. Teď jen zbývalo vyřešit otázku, kdo je vyníkem, protože samo se seno opodál nevznítilo...