Popelka: Nový Příběh

66. Královský ples

Anastázie pomalu vystoupila na dlážděné nádvoří paláce a zatajila dech. Ve tmě všechna okna paláce svítila a působila jako mozaika. Na dlažbě bylo nespočet kočárů a uvázanch koní. Lokaj, který jí pomohl v kočáru vystoupit jim ukázal velké zdobené dveře a přešel k dalšímu kočáru. Tam tudy se měly vydat po kamenných schodech, kde již bylo schromážděných mnoho lidí. Všichni odění v nádherných šatech. Ženy se pyšnily různými účesy a mohutnými šperky. A to si myslela, že má jedny z nejkrásnějších šatů.
Když všechny přišly vstupními dveřmi, ocitli se ve vstupní hale. Dva sloužící jim pomohli z plášťů. Nejprve se je zeptali na jméno. "Tremainovi," usmála se madam a zastavila si za ucho pramen vlasů, který ji nedopatřením vypadl z uraženého drdolu. Pokračovaly po červeném koberci položeném na mozaikové podlaze. Na stěnách visely obrazy od slavných malířů, jako byl samotný Hozinoris. Drizella mezitím, co její sestra obdivovala krásu a velkolepost paláce zkoumala obrovské lustry, které se jim houpaly nad hlavou. Muselo na každém být sad sto voskových svíček, které jasně zářili. Obrovská vitrážová okna byla sice Zavřená a byla vidět jen tma, ale i tak si uměla domyslet, jaký by byl odtud výhled na město.
Dále postupovaly společně s množstvím dalších lidí před dvoje dveře. Jeden proud návštěvníků směřoval do prava, jeden do levá, zatímco ten ti poslední zůstali stát na místě, jako ony tři. Zdálo, že je zde nejméně lidí, ale i tak si museli počkat. Madam Tremainová podala sluhovi tři pozvánky. Byl oděný ve žluto modrém stejnokroji, jako všichni, kdo obsluhovali a různě tady pobíhaly.  Sluha jen pokývala hlavou a pravil: "Komořímu dejte tyto pozvánku a on přečte vaše jméno." Následně jednou ťukl na dveře a sluhové že vnitřní strany sálu je chvatně otevřeli. Madam Tremainová se zhluboka nadechla. "Úsměv," sykla tiše a sama nasadila ten, jaký nejlepší dovedla. Jestli Anastázii připadal sál v Lisburnu honosný, s tímto se to nedalo srovnat. Mohutné křišťálové lustry, které všechno osvětlovaly upoutaly její pozornost, že musela vzheldnout vzhůru. Na stropě ozdobeném štuky byla ještě nějaká maldba. Všechno bylo z mramoru, zlata a křišťálu. Nikdy nic podobného neviděla. Její zrak jako druhý padl na královskou rodinu usazenou v průčelí sálu na zdobených zidlých na vyváženém místě. Krom nich tam ještě bylo několik dalších lidí, které ovšem neměla šanci znát.
Hosté se sem hrnuly po schodištích hned tě tři stran. "Hraběnka Lady Elizabeth Moreauová," ozvalo se hlasitě z jedné strany. Po schodišti se s grácií promenádovala okouzlující dáma, která měla nádherné šaty, jaké sama ještě nikdy Anstázie neviděla. Možná, že by předčila samotnou princeznu. Další jméno celé rodiny se ozvalo za okamžik z prava. Konečně přišla řada na ně. "Lady Tremainová společně s Drizellou a Anastázií Tremainových," řekl na celý obrovský sál. Teď přišla jejich chvíle. Dokonce i Drizella se donutila k úsměvu. Anastázie si upravila šaty a nadzvedla si je, tak aby po schodech nezakopla. Několik pohledů opravdu spočinulo na ní, ale jelikož jí nikdo neznal, nikdo se o ní ani moc nezajímal. Když sešly až dolů, kde se houfovali nespočet lidí, propletly se až k zadní části, kde se usadili k nějakým dámám na židli a vyčkávaly na zahájení.

***

"Nuda s zase nuda," konstatovala princezna Lillian směrem ke svému bratrovi. Její róba byla vyrobena až v zahraničí a pracovalo na ní snad padesát švadlen přes tři měsíce. Šaty byly opravdu nádherné. Červený samet a hedvábí se hodilo ke zlatu, kterém byla ověnčená. V hustých vlasech měla zasažený zlatý diadém a na rukou měla zlatý prsten s obřím granátem, který dostala ke svým šestnáctým narozeninám.
Její bratr jí stále neodpovídal. Byl až moc zaujatý množstvím okouzlujících slečen na to, aby se vybavovala se svou sestrou.
Král majestátně seděl, jako by snad svém trůně, a mlčky hleděl mezi hosty. Deliverská královská rodina na ples nedorazila. Netušil proč. Osobně králi napsala dopis, kde záda o uzavření spojenectví mezi Tisternem a Deliverami. Zamračeně sledoval proudící davy lidí. Nikdo z nich nedokázal porozumět tomu, jak těžké jsou tyto časy. Nikdo.

"Tak co," zeptal se Darren svého přítele. "Zatím?" opáčil. "Kromě nějaké té, jak že se jmenuje.... Už to nevím, ale to je jedno. Támhleté," ukázal Mikkel na nějakou dívku v zadní části. "Tak nic moc," ohrnul nad tím nos. "Chápu," musel souhlasit korunní princ. "Tyhle ty úvody jsem vždycky nesnášel. Trvá to snad dvě hodiny a dnes ještě nejsme snad ani v půlce," pohlédl Darren ani poloprázdný sál, který se měl v nejbližší době zaplnit. "Asi se na chvilku vypařím, než začne zábava," konstatoval Darren m směrem k Mikkelovi. Vstal, uklonil se králi a královně a zadní stranou, kudy původně přišel se vytratil do chodeb paláce. Nahodlal tam další hodinu a půl nečinně sedět.