Popelka: Nový Příběh

20. Přípravy

"Dlužím ti omluvu, Luiso," pravil Adien uvelebený na pohodlném křesle v salonku, kde společně pověsili vyprané záclony. "A za co jako?" vystoupala Luisa po dřevěných schůdkách do výšky. "No, však ty víš. Tvoje matka... A tak..." vstal a podržel pro jistotu Luisu, aby nespadla. "Moje matka je zvláštním případ... Nesmíš ji brát vážně. Nerozumí tomu," sestoupila zpět na pevnou zem a objala Adiena. "Měla by se smířit s tím, že my dva patříme k sobě," usmála se na něj a položila mi ruce kolem krku. "To by asi měla," zašeptal Adien těsně u jejího i ucha. "Protože jinak to bude muset přijmout jako fakt," usmál se a přiblížil své rty k těm jejím.
"Ehm," odkašlala si Astrid, která nesla v rukou prachovkou, kterou se chystala utírat v salonku prach na nábytku.
Oba se od sebe bleskurychle odtrhli a snažili se dělat,bude se nic neděje. "Asi budeme mít stejný pokoj," konstatovala Astrid a chtěla odejít. "Klidně tady zůstaň, my už jsme tady stejně skončili," prohlásil Adien a raději za nimi zavřel dveře.

"Nech jí být," ozval se mu za zády mladý Pier. Své karamelové krátké vlasy měl schované pod ušmudlanou čepicí. Promnul si své smaragdové oči a stále provrtával Adiena vražedným pohledem. "Snad si na ní nemyslíš?" uchechtl se mladík. "A i kdyby, tak co s tím uděláš ji, Adiene," odsekl.
"Elisa musela kvůli madam Tremainové odejít a svěřila se mi, že Luisu pěkně vodíš za nos!" nenechal se tak snadno odbýt. "Miluju jí a ty s tím nic neuděláš," uchechtl se Adien a odporoučel se pryč. "Takže jí to budu muset říct sám," křikl za ním Pier.

"Říct co," opatrně Astrid nastevřela dveře. "Nic," odpověděl s klidem Pier. "Tremainovi odpoledne odjíždějí na nějakou slavnost a tak jdu připravit kočár..."

"Mluvili o mě, že?" roztřásala Luisa nějakou přikrývku, když se Astrid vrátila. "Asi," hlesla tiše a hleděla si dál utírání prachu.

***

"Musím vám oznámit skvělou novinku," užasle konstatovala madam Tremainová směrem ke svým dcerám, "hned odpoledne odjíždíme na zahradní slavnost k Millerovým. Proto chci, abyste se co nejlépe ustrojily."
"Ale co Ella..." začala Drizella, jako kdyby chtěla mezi matkou a její sestrou rozmíchávat rozepře. "O to se nestarej," upozornila jí, i když právě toto jí dělalo největším obavy. Jak jen přesvědčit nevděčného spratka, aby s nimi odjel k Millerovým!?

"Ello, drahoušku," zaklepala madam Tremainová s velkým přemáháním na dveře jejího pokoje. Nikdo se však neozval, až po chvíli se ozvaly vzlyky. "Jděte pryč!" odbila macechu příkře Ella. "Bohužel nemohu, protože náš osud je nyní v tvých rukou a nedovolím, aby zničila svou rodinu jen kvůli tobě," pravila madam Tremainová odměřeně, jak jen dovedla. Ani na tohle však Ella nezareagovala. Byla šílená žalem, který ji zachvátil a madam si to moc dobře uvědomovala, ale i přes to...

***

Astrid právě utahovala Drizelle korzet jejích šatů. "Ještě?" zeptala se, když už měla pocit, že v tom snad ani nemůže dýchat. "Ještě," zatnula Drizella zuby. Koneckonců tohle bude její poslední příležitost, jak Elle zkazit i poslední šanci na lesní život. Přes hedvábnou spodničku si s pomocí Astrid navlékla žluté hedvábí šaty z flóru pošité blyštivými kaménky. Natáhla si bílé punčošky a s radostí se podívala do zrcadla. I její vlasy vyhlížely až podivně upraveně, když je měla stažené do drdolu, do kterého byla zastrčená žlutá stuha. Astrid jí připnula smaragdovým náhrdelník.  Drizella přejela prstem po chladných kamenech a srdce ji zaplesalo nad tím, jak je krásná...
V zrcadle však náhle spatřila odraz své mladší sestry, která si před zrcadlem upravovala neposedné prameny vlasů. Už zase... Zase byla ještě hezčí, zase byla krásnější!!!

Anastázie zvolila tmavě růžové krajkové šaty jednoduchého střihu, které jí náramně pasovaly. Dlouhé hnědé vlasy měla rozpuštěné a několik pramenů měla sepnutých blyštivými sponami.
"Okouzlující," pravila madam Tremainová sladce a upravila si své světle modré rukavičky. "Pokud jde o vás, mé drahé," posadila se na křeslo u okna v jejich společném pokoji. "Nebudete tam pro nic za nic. Musíte se pohybovat ve společnosti mladých lidí a tam naleznout svou spřízněnou duši a dnes... Máte velkou příležitost..."
Obě dvě zalapaly po dechu. Drizella, protože konečně mohla ukázat svůj talent a Anastázie samým údivem, protože ona přece měla Philipa.
"Scott Carnot se jeví jako ideální partie," zvedla se madam ze židle, až její šaty zašustily. "Takže se čiňte, dámy," dodala nakonec, když za sebou zavřela dveře.

"Ehm," odkašlala si Astrid, která byla celou dobu přítomna v místnosti a právě když vešla madam Tremainová vybírala ve skříni nějaký slunečník. Asi si jí nevšímala, nebo o ní nevěděla.

Drizella se nemohla oslavy dočkat, protože nějaký Scott Carnot bude dozajista ještě dnes jen a jen její.
Anastázie na slavnosti měla potkat celou velmi početnou rodinu Aweryových a tajně doufala, že Philip se odhodlá jim to konečně říct.

Ellu nezajímala její budoucnost a natož její macechy a nevlastních sester, které stesk přešel tak rychle. Nedokázala jim to odpustit. To dokázaly tak rychle zapomenout? Copak to jen šlo? I Austin jí nepřišel navštívit od doby, co přinesl zprávu o smrti jejího otce. Ani na její narozeniny se nezastavil, což jí ranilo ještě víc. Musela si však přiznat, že se k madam nechovala příliš přívětivé. Vlastně jí bylo lhostejné, jestli na nějakou hloupou oslavu půjde nebo ne, stejně zůstane někde vzadu a nechá ostatní, aby se bavili.

***

"Ach, pane Glovere, vás jsem tady opravdu nečekala," podivila se madam Tremainová nad příjezdem nečekaného hosta. "Vidím, že jste tu měli nějakou nehodu," konstatoval, když uviděl ohořelá prkna staré kůlny. "Nic co by se nedalo zvládnout..."
Pan Glover opatrně přešel k madam Tremainové a pravil: "přijměte mou upřímnou soustrast nad ztrátou vašeho manžela." Neuměl ani ironicky a možná, že to dokokce myslel i vážně. Madam si ho proto měřila podezřívavým pohledem. "Jelikož jsou už skoro všechny plnoleté, jistě jim budete schánět nějaké vhodné napdniky..."
"Pro vás zajímá zrovna toto," opáčila madam a naznačila dcerám ve dveřích, aby se opět vzdálily. "Jen proto, že její hraběcí milost vám předává tohle," podal jí pan Glover stočený list papíru. "Ovšem," přitáhl papír k sobě dřív, než ho madam Tremainová míhal uchopit, "přes zákaz jeho hraběcí milosti, a tak se o tom nesmí nikdo dozvědět.
"Co je to?" vytrhla madam pergamen a přečetla v duchu seznam jmen. "Vhodní adepti," vysvětlil.
"Proč to její hraběcí milost tak zajímá? Když neprojevila celých osmnáct let ano špetku zájmu?!"
"Nemám zdání, jsem jen pouhý posel," pokrčila pan Glover rameny a upravil si svůj klobouk. "I tohle její milost posílá a připomínám," zamával madam váčkem s penězi madam před obličejem, "že je to naposledy. Pochybuji, že budu mít budu mít tu čest se s vámi potkat v budoucnu...."
"Takže sbohem," řekl nakonec, když nasedla na statného hřebce, který ho podle všeho stěží unesl. "Sbohem," procedila madam skrz zaťaté zuby na vzdalující se kočár. Málem by zapomněla, naposledy....

"Takže nasedat," vyzvala sladce své tři dcerky, které všechny působily úchvatně. Možná až na Ellu, která měla kruhy pod očima a pobledlou kůži.