Popelka: Nový Příběh

40. Dopisy

Drizella s Anastázii seděli u stolu a tiše konzumovaly svou přidělenou porci sladké kaše s medem a ořechy. "Nic moc," konstatovala Anastázie, aby začala hovor. Drizella ale jen pokývala hlavou a dál mlčela a hleděla si svého talíře. "Proč se mnou nemluvíš?" svěsila Anastázie ramena. "Nemám o čem," odsekla Drizella nepříjemným tónem hlasu. "Třeba o tom, že si chci promluvit s Philipem a možná mi všechno vysvětlí. Jedna pusa nic neznamená, ne?" Její oči náhle zazářili. Dlouho do noci přemýšlela a pak si uvědomila, že když naposledy vyčetla Philipovi všechny jeho skutky, nenechala mu prostor, aby také něco pověděl, a to byla ta osudová chyba. "Lidé by si měli odpouštět," pravila nakonec a toužila se co nejdříve setkat s Philipem. "Je to lhář," řekla sušše Drizella. Kdyby její sestra jen věděla, co vymyslela jejich matka, skoro jistě by jí to zlomili ještě víc. Stačilo by jí přece jen rozumně vysvětlit, že Anastázie dala Philipovi šanci a ona by se vdávat nemusela. Toužila sice po tim, aby byla už co nejdříve pod čepcem, ale tohle své sestře udělat nemohla. Chtělo to vymyslet nějaký převratný plán. Jedinou možností by bylo, aby právě ona v nadcházející plesové sezóně našla možného nápadníka ve vyšších kruzích. Bylo by to dosti obtížné a ona pochybovala, že by se jí to kdy povedlo, ale musela to zkusit. Provdat se do vyšších kruhů chtělo značné nadání a šarm, ale Drizella přesto mohla spoléhat na svůj charakter, kdyby se začala chovat přiměřeně svému věku a stavu.

"Můžu vám s radostí oznámit," vesele vplula do pokoje madam Tremainová, ",že jsme obdrželi pozvánku na Liliový ples u Carmotových, který se bohužel koná už pozítří. Pošta měla zpoždění, bohužel."
"To je báječné, máma," zaplesala Anastázie radostí. "Nestihneme ušít nové šaty, ale určitě budete mít nějaké pěkné v šatníku..." sušše pravila madam a zasedla ke stolu. Nad medovou kaší ochrnula nos a raději se jen napila teplého čaje. "Copak píší v královském zpravodaji?" zeptala se madam Drizelly, která právě držela noviny ve svých rukou. Její dcera jí ale neodpověděla, potichu bez dalšího slova se  zvedla a zase odešla.
"Co se jí stalo?" zeptala se Anastázie, když se za Drizellou zavřely dveře. "Nemám zdání," pokrčila madam rameny a vzala si noviny.

Po chvíli malém vyprskla čaj, když při čtení jednoho článku. Rychle odložila hrníček na stůl a spustila. "Vánoční ples, který se každoročně koná v královském paláci není nejvetší novinkou. Mnohem zajímavější ale je, že některé pozvánky byly náhodně rozeslány k některým občanům Tisternu. Tito šťastlivci se o Božím hodu hodu mohou dostavit do královského paláce...."
"Cože?" strnule se zeptala Anastázie, "oni jako dají někomu pozvánky jen tak? Na královský bál?"
"Ale ne... Samozřejmě, že se bude jednat o vyšší šlechtu, ale někdo bude mít štěstí se tam dostat zcela náhodně. Jen si pomýšlí, co by to znamenalo pro nás..." Madam vstala od stolu a zaujatě na svou dceru prohlédla. "Kdybychom pozvánku obdrželi, měla bys možnost setkat se s významnými lidmi a kdo ví, jestli by se mezi nimi nenašel někdo vhodný právě pro tebe."
Anastázie založila ruce v bok, "Ale proč by to královská rodina vůbec dělala?"
"O to se my nemusíme vůbec zajímat. Hlavní je, že bys měla nové možnosti. Hlavně by mě ale zajímalo, co jsi si udělala z nohou?"
Anastázie přemítala, zda má říct pravdu, ale bylo by to složité jí vysvětlovat, tak prostě oznámila, že spadla nešikovně na schodech a madam to očividně stačilo.

Něco takového, aby královská rodina rozeslala pozvánky na Vánoční ples je zcela ojedinělá událost a proto by se dalo očekávat, že všichni budou doufat, že té velkolepé slavnosti se mohou zúčastnit právě oni. Anastázie možná doufala v totéž a madam Tremainová zcela určitě. Nejen, že by si Anastázie mohl vybrat nějaký z lordů, ale možná dokonce i vévoda.

***

Elena dostala za úkol vyklidit harampádí z půdy, kde se podle všeho jen množili krysy a usazoval prach. Těžkým klíčem otevřela polorozpadlé dveře a vešla do příšeří. Než si její oči navyknuly na tmu musela chvilku počkat. Na podlaze její střevíce zanechávaly stopy a raději musela otevřít okno, aby moc nedýchala plísně, které tady všude okolo byly. Neměla od Rosmerty přesné instrukce, ale od doby, co jí řekla pochybné jméno Amélie Cham... s ní ještě ndokázala pořádně mluvit. Skoro neustále se jí vyhýbala.

Posadila se na nějaké staré zaprášené křeslo, že kterého koukala pérka a rozhlédla se kolem. V paprscích slunce vířily tisíce částeček prachu. Věděla, že tady nalezne spoustu věcí po své matce. Tedy ty, co máš Tremainová nestíhal ještě vyhodit nebo prodat. Tipovala to na nějaké staré zásuvky a skříně, které tady byly podle všeho dvě. Tajně doufala, že nalezne nějaké zapomenuté poklady, vzpomínky, přemety, které by jí matku nebo otce připomněli. Nesměla ovšem zapomínat na to, proč jo sem vlastně Rosmerta poslala. Po té, co zdárně vrátila medailon s podobiznou její babičky, nebo nějaké podivné Amélie na své místo do matčiny ložnice, měla spoustu další práce, kterou již chvatně zvládla dodělat. Mohla star harampádí alespoň sklidit, když se jí ho nebude chtít vyhodit.

Elena vlastně ani po hodině srovnávání a uklízení netušila, co si zprvu myslela. Krom kousků oblečení, papíru a knih prohraných od myši nebo podobných nechutným věci ní zajímavého neobjevila. Když však přecházela po prkenné podlaze, najednou ji noha uklouzla dolů a zaklínila se mezi uvolněnými prkny. Když ji za okamžik vytáhla, všimla si kromě odřeného kotníku ještě něčeho dalšího. To prkno se nepřipadlo jen tak, byla tam nějaká mezera. Svíčkou, která jí malém spadla dovnitř si posvítila a spatřila nějakou krabičku. Hbitě jí vytáhla a sfoukla z ní prach. Malém se jím zadusila. "Co je tohleto zač?" uvažovala nahlas a prohlížela si malou dřevěnou krabičku. Otevřela jí velice opatrně. Ve vnitř bylo na sebe naskládáno několik papíru s rozloženými pečetěmi. Jeden z nich rozložila, aby vzápětí zjistila, že jde o nějaké dopisy, když si všimla, že pod textem je napsané otcovo jmění Francis

Proč by právě tady byl vkaz určený pro někoho jiného. Chtěla to nechat být, ale přece jen si musela dopis přečíst.

Láme mi srdce, když vím, ze tě musím opustit kvůli své budoucí ženě, která čeká moje dítě. Musím se k tomu však postavit jako správný spořádaný muž, Amelie.
Je mi to líto, ale už se nemůžeme dále vídat.
Nikdy tě nepřestanu milovat

Francis

Elena zprvu nemohla uvěřit vlastním očím, proč by tohle někomu otec psala, ale co to vlastně dělalo v tomhle domě. Jedna možnost, která jí napadla byla, že její otec tenhle dopis vůbec neodeslal, možná, že si to rozmyslel na poslední chvíli. Co jí nebylo jasné, proč dopis nevyhodil. Takových dopisů s podpisem jejího otce tu nebylo mnoho, našla jen jeden další, který se však týkal nějakého obchodního jednání. Postupem rozevírala další a další dopisy. Nikde nebylo nic zajímavého, až na ten úplně poslední.

Dlouho jsem o tobě neslyšela. Neodepisoval jsi na moje dopisy. Až později jsem pochopila proč. Oženil si se, a tak si definitivně se vším skoncoval. Věř, že bych tě neobtěžovala, kdyby se nejednalo o závažnou věc.
Pod srdcem nosím tvoje dítě, Franci
Neměla jsem jinou možnost než ti napsat. Hlídají mě jako oko v hlavě a nikam mě nepouštějí. Jedinou možností jak se vyhnout skandálu je, co nejdříve se vdát. Proto jsem přijala nabídku od hraběte Chamberlaina. Svatba se bude konat do dvou týdnů.
Možná, že ty už jsi na mě zapomněl, ale já nikdy nezapomenu, nikdy....
Navždy tvoje

Am

Elena neměla tušení, pro koho je dopis adresovaný. Jediná věc co jí zarazila je jméno Chamberlain. Rosmerta se asi omylem přeřekla a stačila říct jen Cham....
Teď ještě potřebovala určit, kdo byl opravdu ta osoba na obrázku v medailonu. Jestli jí lhala madam Tremainová i Rosmerta, musely k tomu mít nějaký pádný důvod.