Popelka: Nový Příběh

47. Vyhazov

Drizellu probudilo hlasité klepání na její dveře. Rozespale se zvedla na lokty a pohlédla na okno, pořád byla tma. Proč by jí někdo budil. Promnula simíci a odemkla svůj pokoj. Dovnitř vpadla madam Tremainová a zase za sebou zavřela. "Drizello, musím ti říct, že svatba je zrušena, musíme to ještě oznámit všem pozvaným hostům."
"Co... Cože?" koktala Drizella a nevěřila tomu, co právě slyšela. "Ten blbeček prohrál celé jmění v kartách! Pokud nezaplatí do měsíce, tak jelikož ručil jejich domem..." mluvila rychle a  nesrozumitelně. "Proto se tolik hnal do sňatku a bylo mu jedno, jestli to budeš ty nebo Anastázie." Vypadala opravdu strašně. Cestou se jim ještě polámala kolo, když kočár projel do výmolů. Musela vylézt, aby mohli kočár roztlačit. Proto také její starý byly od bahna.
"Já to pořád nějak nepobírám...." dívala se jí Drizella zpříma do očí. "Věděl moc dobře, že my na tom nejsme zas tak špatně a kdybychom prodali manufakturu, tak by dostala peníze na zaplacení dluhů!" odfrkla si madam Tremainová a posadila se do křesla. "Taková ostuda, jedná střídá druhou!" podotkla v zoufalém nářku. "Pane bože, čím jsme si to zasloužili!" složila hlavu do dlaní. "Mami," přišla k ní Drizella a pohladila jí po zádech. "To jsem na tom tak špatně, že mě musíš utěšovat?" zeptala se své dcery a odtáhla se od ní. "Zbývá nám jen doufat, že si někdo přijde pro Anastázii. Další pozvánku na ples jsme obdrželi od Bradleyových, takže se tam musí Anastázie předvést."
Drizella nevěděla, zda má být ráda, že je svatba zrušená, nebo se má strachovat o jejich budoucnost.
"Prozatím budeme hosty jen posílat domů..." řekla nakonec. "A vůbec nevím, kde vezmeme peníze na celou tu hostinu!!!" přeskočil jí hlas, když odcházela.

Drizella se zdrceně posadila na postel. Proklínala v duchu Elenu, že za tohle může. I když nepochybovala, že matka něco vymyslí, tak se vážně obávala o dostatek peněz.
"Co se děje," stála ve dveřích Anastázie s ospalýma očima, kterou vzbudil hluk. "Svatba se ruší," hlesla Drizella tiše a ani se nepozastavila nad tím, že s ní její sestra konečně mluví. "A proč?" divila se a zavřela za sebou dveře. "Dluhy," hlesla Drizella, "a zřejmě nás chtěl jen využít k jejich splácení."

***

Brzy ráno se Elena připravovala na svatbu své nevlastní sestry. Musela se tam povinně ukázat, jak nařídila madam Tremainová. Nikdo nesměl mít sebemenší tušení o tom, že se z ní stala výpomoc v domě. Nakonec to ale ani tak strašné nebylo. Personál se k ní pořád chval jako je slečně a tak dělala jen velice nenamahavé práce a velmi málo.
Na sebe si hodlala vzít barevné šaty s kožíškem, aby jí nebyla zima. Kdysi patřily její matce... Tedy vlastně Doria nikdy její matka nebyla, ale stejně jí za ní považovala, alespoň, když o ní mluvila. Luisa, která byla ospalá a měla kruhy pod očima jí vyčesala vlasy na temeni hlavy a svázala jí je do drdolu, do kterého zapletla lilii. Elena byla nádherná, možná že je až e hezčí, než samotná nevěsta.
Když konečně vyšla ze svého pokoje, nikde nikdo nebyl. Ráno se měly prostírat stoly a dodělávat poslední úpravy. Místo toho nacházela prázdné chodby a stoly na sobě neměly ani bílé ubrusy. Luisa už někam odešla a tak se Ella vydala do kuchyně. Ozývaly se z ní však krom hlasů Rosmerty a pana Leroye i madam Tremainové. Co ta by dělala v kuchyni?

Opatřeně vešla dovnitř a spatřila služebnictvo vyrovnané v řadě. Kamna byla vyhaslá a ani na plotně se nic nevařilo. Bylo tady až překvapivě chladno. "Ello, ještě že jsi tady," nevrle k ní přešla nevlastní matka. Dál jí ale pozornost nevěnovala. Její pohledy spočívaly na Rosmertě, která vypadala rozladěně. "U Tremainů sloužím přes čtyřicet pět let, nemůžete mě jen tak vyhodit u s mým jediným dítětem," řekla. "To je sice obdivuhodné, ale jak jistě víte díky včerejším událostem k tomu mám své důvody." Ella se nepřestávala divit nad jejich počínáním. Madam Tremainová se zjevně rozhodla propouštět a všichni se třásli strachy, aby to nebyli právě oni.
"Bohužel ještě musím propustit i pana Leroye a pana Duranda, je mi to moc líto, ale nemohu nic jiného dělat. Vyplatí dostanete ještě dnes." Madam Tremainová nevypadala, že by situace vyžadovala tak radikální řešení, že by vyhodila u pana Leroye, jejího přítele a poradce. Proto se také tvářil poněkud vyděšeně, když vyřkla jeho jméno. Proti jejímu rozhodnutí ale nemohl nic namítat. Rosmerta se snažila zakrýt zlost a Adien se ani s tímhle neobtěžoval. "Myslíte si, že bude jednoduché sehnat v Lisburnu službu, když jste nás právě vyhodila!" osopil se na ní. "Napíši vám doporučení," pravila prostě. "Další dotazy později, potřebuji si ještě něco vyřídit."

Po té, co za ní zaklaply dveře, se Rosmerta zdrceně posadila na židli. "Co se mnou jen asi bude," lamentovala, "kdo by vzal do služby starou ženskou!"
"A myslíte, že já to budu mít jednodušší!" ozval se hned pan Leroy. "Kvůli tomu, že si její dceruška špatně vybrala, tak za to my máme platit! To určitě!" vykřikl snad až moc na hlas. "Uklidni se," zpražila ho Rosmerta pohledem. "Nikdo to nemohl tušit!"

Elena oněměně stála na místě a mlčela. Jestli to uměla dobře spočítat, tak že služebnictva zbyl jen Pier a Astrid. Dva lidé, kteří mají na starosti kuchyň, vlastně celý dům, zahradu a stáje. Ona by měla být tím třetím. Ale se obstarat tohle všechno by se nepodařilo pouze třem lidem. Tohle bylo nemoudré rozhodnutí.
"Jdu si zabalit věci," rozhodl rozhořčený Adien a práskl za sebou dveřmi. "Moc jich stejně mít nebude. Dvě košile a kalhoty, kabát a pár harampádí," ušklíbla se Astrid, která Adiena nikdy nemusela. Nikdo na její slova nereagoval. Rosmerta netušila, zda by se měla pustit do oběda, nebo si jít taky zabalit.

"Co se tady včera u všech všudy stalo," zeptala se konečně Elena a Astrid, která jí zatím nezpozorovala, leknutím naskočila. Hned se pustila do vyprávění celé noční příhody. Ella nemohla uvěřit, co právě slyšela. Philip byl snad ještě horší, než se zprvu zdálo. Chudák jeho rodina, jestli přijdou i o dům.... Stejně se mu ale musí uznat, že ti od něj byl chytrý tah. Větší starosti všem ale dělala jejich budoucnost. Jak těm, které madam k dnešnímu dni vyhodila, tak ti, kteří zůstali. Ella se podívala na Astriin obličej plný starostí. Byla jen o rok starší než Elena ale moc zkušeností s vedením domácnosti asi také neměla. Stejně na tom byl Pier, kterému bylo letos dvacet jedna let. Jedinou jejich záchranou byla Julienne, která byla čerstvě pětatřicetiletá. Mezi straší a zkušenější tady ale vždycky patřil pan Banks, kterého propustila již minule, pan Leroy a Rosmerta. Ti budou ale pryč.

***

Dalšího dne ráno se všichni shromáždili před vjezdem do dvora v rukou třímající svá zavazadla. Nejhůře asi vypadla Rosmerta a Luisa, která nevěděla, kam se vydat. Rosmerta přišla o oba rodiče, když vyhořel jejich statek a ona se tak musela obrátit na Tremainovi, kteří ji ochotně pomohou. Teď ale nevěděla, co si počít dál.
"Slečno Ello, bylo mi potěšením s vámi být," podal jí ruku pan Leroy, pro kterého právě přijel kočár. Ne, že by si snad mohl takový dovolit, ale zřejmě mířil ke svým příbuzným, kteří složili po generace u nějaké hraběcí rodiny. Práci musel proto asi hledat u nich. "Taktéž, doufám, že se ještě někdy shledáme," potřásla mi rukou a nechala ho jít. Bylo jí trochu smutno. Rozbrečela se ale až při loučení s Rosmertou. V dětství jí nahradila matku a Luisa, stejně stará dívka s ní vyrůstala jako vlastní sestra. "Budeš mm i tak chybět," rozplakala se jí na rameni, když ji objímala. "Ale prosimtě," otřela si vlhké oči Rosmerta do rukávů lněného hábitu. "Nevím, jak to tady zvládnu," popotáhla Elena a stiskla Rosmertu pevněji. "Teď, když odcházíš i ty..."
"Uvidíš, jsi silná. V životě toho ještě hodně dokážeš, věř mi a jednoho dne určitě dosáhneš šťastného konce. Jako malé jsem ti četla pohádky a ty jsi vždycky toužila být ta dobrá, ta správná. Tou už jsi se stala a tak doufám, že ve svém laskavém chování budeš podněcovat dál. Zasloužíš si být šťastná..." Teď už brečela i Rosmerta. "Nemám rád sloučení," objala Ellu Luisa a otřela si uslzené oči. "Budu ti posílat dopisy," řekla po chvíli." Elena přikývla, i když věděla, že na to stejně časem zapomene. Byla už holt taková.

"Sbohem," zamávala jim Ella, když mizely v dálce a obrátila se zpět k domu. "Tam nevím, děvčata," chytil Pier Ellu i Astrid kolem ramen, každou z jedné strany. "Nemám ponětí, jak to tady zvládnem."
"Za to já ponětí mám," založila si Julienne ruce v bok. Vždycky to byla vůdčí osobnost. Své černé vlasy spletené do dlouhého copu se jí leskly. Své černé oči jí jen svítili, teď to tady vezme pevně do svých rukou.