Popelka: Nový Příběh

16. Zármutek, bolest a stesk

"Co je s ním?!" clomala s Austinem Elena, aby z něj dostala koudného slova. "Mrtvý," vydechl Austin s bolestno grimasou v obličeji. Ella by přísahala, že se jí zastavilo srdce. To nemohla to být pravda, slíbil, že se vrátí! "Vašeho otce jsem potkal v Seinonu," pokračoval Austin mezitím co Eleně stékay po tvářích slzy. "Bylo zaznamanáno několik případů úmrtí na nějakou neznámou nemoc. Lékaři si s ní nevěděli rady.... Celé město se uzavřelo. Nikdo nesměl ven ani dovnitř." Rosmerta si otřela velké slzy do ušmudlaného kapesníku a hlasitě popotáhla. Madam proti tomu ani nic nanamítala, i když tyhle projevy nesnášela a dělalo se jí z nich zle.  Majordom, který přispěchal až později měl vyděšený výraz stejně jako Anastázie, která tomu nemohla uvěřit. Zato Drizella neprojevovala sebemenší náznak smutku,  či šoku.

 "Bohužel, Francise nemoc zasáhla a do několika dnů..." Madam Tremainová zalapala po dechu a přiložila si ruku na ústa, aby zakryla vzlyky a steny. "Jen tak tak jsem proklouzl branami, abych vám to mohl sdělit.... Je mi to líto... Tak moc líto..." pravil už jen k Elle. "Díky," pronesla Anastázie. Elena náhle propukla v zoufalý hlasitý pláč a objala Austina, který byl nyní její oporou. Byla mu nesmírně vděčná, že riskoval, aby jim to řekl. 

***

Elena seděla u okna, v rukou ždímala mokrý kapesník a po tvářích se jí řinuly proudy slz, které nešlo zastavit. Nyní přišla i o svého otce, jedino radost jejího života. Nyní byla sirotek. Bez otce, bez matky.... Nedokázala popsat tu nekončící bolest a žal, který jí sžíral čím díl víc a víc. Už jednou tohle zažila, když byla malá, ale tenkrát to ještě moc nechápala. Nyní, to bylo jiné. bYla ráda, že může být sama a nikoho nrvidět. Nejraději by skočila ze skály, aby už nemusela déle snášet strašnou bolest.  Uvědomovala si však, že tohle by nebylo řešení. Spáchat sebevraždu   by znamenalo jako pohrdání lidským životem. Její rodiče by nechtěli, aby se k nim připojila, ale aby byla silná a vydržela ž dokonce. Nebyla si jistá, zda to zvládne. Protože i když vidíte světlo na konci tunelu, neznamená to, že k němu stihnete dojít. 

Zadívala se na obzor na zapadající sluce a připomínala si všechny pěkné chvíle, které s otcem mohla prožít, i když jich nebylo mnoho. Byl věčně na cestách a na ni neměl čas. Tohle se nemělo nikdy stát. Co by jen mohla udělat, aby se tohle nikdy nestalo. Co mohla změnit...

***

Madam Tremainová si otírala oči hedvábným kapesníčkem. I o druhého manžela jí osud krutě připravil. ármutek, který cítila se jen stupňoval, jelikož si moc dobře uvědomovala, co pro ni smrt jejího manžela znamená. I tak ale nedokázala přemýšlet nad budoucností, utápěla se v žalu. Myslela, že už je to pryč, ale teď je to tady znovu. Nejprve její matka s otcem, kteří zahynuly na lodi, která se jedné noci potopila, poté její sestra, když jí zavraždil nějaký maniak, poté její první manžel a nyní a drahý Francis. 

Další otázkou bylo, co si počne ona sama se svými dcerami, bez veškerých příjmů. Francis vydělával na svých cesách dostatek peněz, ale pochybovala, že by jim nastřádané jnění vydželo věčně. Musela rychle něco vymyslet. Nejjednodušší cesta vedla skrz svazky jejích dcer. Millerovi byli bohatí, což se nyní náramně hodilo. Aweryovi by byli lepší než nic, pokud se nenajde někdo jiný. Drizellu zkusí provda někam dál... 

Veškerý majetek zajisté propadne jí, ale musí vymslet, bez čeho se mohou obejít. První na řadu přijde služebnosto, zase tolik ho nepotřebují, ne? Musí najít nový zdroj příjímů. Tramainovi vlastnili pouze jen jednu manifakturu na výrobu látek, která ale moc nevydělávala. Kdyby koupila ještě nějaký další podnik, vše by se tím možná vyřešilo. Takto se ale odsoudila k dlouhodobé práci. Pak už ale zbývala jen poslendí možnost... provdat se do třetice.

***

Anastázie ležela nehybně v posteli a přemýšlela. Dosud ještě nebrečela, není s ní něco v nepořádku? Nechtělo se jí brečet, i když prožila ztrátu svého druhého otce. Připadala si, že je jako nějaké nelidské stvoření, když neroní slzy. Stýskalo se jí a měla pocit, že jí pohltí temnota, ael i přes to... Ella nepřestávala plakat a ani k sobě nikoho nepouštěla. Zato jí neukápla za celý den ani jediná slzička. Nezmohla se sice ani na jediné slovo a myslela, že už v životě nevstane z postele, ale i tak si myslela..... že netruchlí dostatečně?

***

Drizellu velice překvapilo, že ze sousení postele nesylší vzlyky. Její sestra byla vždycky plačka ať už se jednlo o cokoli. Jí osobně se ani nestýskalo, ani nebyla nějak smutná. Francise Tremaina nesnášela, jako Elenu. Nedokázala pochopit, jak její matka mohla tak rychle opustit památku jejího otce a provdat se z novu... provdat se za něho. Tohle jí nikdy neodpustila a nikdy neodpustí... Ano, Francis jí zasypával dárky a snažil se jí věnovat lásku, ale i tak poznala, že Elenu má rád víc, protože je jeho vlastní. A vlastní dítě má prostě rodič v lásce víc, ať se jí to líbilo nebo ne. U madam Tremainové si tím nebyla jistá, dokud toho večera, co zde byl Cash nepronesla onu zásadní větu. Myslela si, že Ellu má vác ráda než ji, protože je chytřejší a hezčí. To se ovšem spletla. Jak vlastně mohla o matce pochybovat. Ve skrytu duše doufala, že její matka Elenu nesnáší stejně jako ona a že teď, když už jí nic nabrání, jí nějak vynahradit léta, kdy se k ní musela chovat mile a přátelsky.