Popelka: Nový Příběh

51. Nemoc

"Přinesl jsem ti kapku teplého bylinkového čaje, aby si se zahrála," vešel do pokoje Pier a podával Astrid šálek teplého nápoje. Ona jen něco zachraptěla ale zase přivřela oči. Vypadalo to, že spala.  "Doufám, že už ti je lépe," sedl si vedle ní na postel. Astrid ovšem pořád nereagovala. Nevypadala sice příliš zdravě, ale i přes nemoc se nedaly přehlédnout její husté vlasy, které by jí mohla kdejaká závidět. Pier se při pohledu na ní, jak spí musel usmát. Chtěl odejít a necháme ji spát, ale to by se Astrid nesměla najednou hlasitě rozkašlat. Pier jí pomohl se posadit. Její těžké tělo jo bolelo. Píchalo jí v hrudníku a ztěžka oddechovala. Pier jí sáhl na čelo. Určitě měla horečku. Od rána se musela zhoršit. Nevypadala vůbec dobře. Měla povadlé tváře a mdlé oči.  "Napij se trochu toho čaje," podal jí hrnek. Astrid však ani nepolkla. "Jules," zavolal na ní Pier do kuchyně, kde právě chystala večeři. "Tak Julienne!" zakřičel už trochu víc nahlas, aby ho slyšela.
"Co se to k sakru děje.... Astrid!"
Julienne si k ní klekla a podle doteku poznala, že má horečku. Dýchala čím dál tím hůř. "Musíme něco udělat," trval na svém Pier. "Skoro nevnímá," ustaraně konstatovala Julienne a rychle se vydala pro hadr a vodu, aby se pokusila horečku srazit. Pier jí šel ihned pomoci.
Nic z toho co vyzkoušeli však nepomáhalo. "Musí l doktorovi," rozhodla nakonec a odstoupila od ní kousek. Pier nervózně pochodoval po pokoji a až teď se prudce zastavil. "Jestli je to zápal plic... Bůh jí žehnej..." vydechla Julienne zděšeně. "Ja pro něj dojedu do Lisburnu," rozhodl Pier a už byl na prahu dveří. "Ten má práci s bohatými lidmi a žádná služka ho zajímat nebude, musíš do Dipolu, tak nehledí na stav pacienta. Navíc je to blíž," zastavila ho včas Julienne. "Dobře, osedlám rychle koně," souhlasil chvatně.
Vyběhl ven a vydal se do stájí. Malém by však zapomněl, že oba koně zapřahal za kočár a s nimi se vydali Tremainovi na slavnost. "Sakra," procedil skrz zaťaté zuby. Vyběhl po svých ven za bránu a jen tak tak stačil uhnout před právě přijíždějícím kočárem.
"Co se děje Piere," pronesl k němu madam Tremainová. "Astrid..." dýchal zhluboka a držel se za bok, kde mu píchalo mu bolestivě píchalo. "Co je s ní?" zeptala se znuděně Drizella. "Mysleli jsme si, že je jen nachlazená, ale nemůže dýchat a pomalu ztrácí vědomí," vychrlil na ne rychle. "Počkejte," zpozorněla Drizella. "Musím za ní jít," rozhodla s vyskočila z kočáru. "Byl jsem na cestě do vesnice pro doktora," oznámil jí Philip. "Na koni tak budeš rychleji," pronesla, když běžela k domu. "Co to provádíš!" zavolala na ní Anastázie a také se za ní vydala. Jejich matka jen nevěřícně kroutila hlavou. Elena však v kočáře nebyla, aby mohla pomoct.

"Slečno?" podívala se Julienne nové příchozí. Vstala z Astrid postele a v krátkosti jí vysvětlila, co se stalo. Drizella si k ní přisedla na místo, kde před tím Julienne seděla a uchopila její ruku. "Je tu nějaké zrcátko?" zeptala se s velkým oddechem. "Ne," pravila Julienne a netušila, co má Drizella v plánu udělat. " U mě v pokoji. Rychle!"

Julienne to netrvalo dlouho, ale i bez toho zrcátka Drizella poznala, že Astrid přestala dýchat. "Pane bože," hlesla. Nevěděla co má dělat. Nemohla dopustit, aby tady umřela mezitím, než stihne dorazit doktor. "Nedýchá," oznámila Julienne, která se z chodby právě přihnala. "Panenko marjá," spráskla ruce a pevné stiskla Astrid ruku. Začala odříkávat tiché motlidby. Drizella si připadla, jako by se zastavil čas. Hučelo jí v hlavě a okolní vzduch se zdál studenější než obvykle. Musí něco udělat. Teď hned! Jinak už bude pozdě.