Popelka: Nový Příběh

27. Lov

"Philipe?" zarazila se, když si uvědomila, kdo na ní opravdu mluvil. "Jak se si sem z Lisburnu sakra dostal?" divila se mlela jedno slovo přes druhé, až sama sobě moc nerozmněla. "Dost,"  zastavil jí s úšklebkem a vyvedl hřebce ze stáje. "Co tady děláš?" nevěřícně na něj koukala ze sedla. "Jak jinak bych se k tobě mohl dostat, aby nikdo nic nepoznal..." usmál se na ní a také konečně nasedl na svého koně. Nebo vlastně nebyl jeho? Ale Tremainů? "A musel si k tomu nutně použít Piera?" povzdechla si, protože si konečně myslela, že jí někdo projevil náklonost a projevil k ní trochu toho soucitu. "Možná, že bych ti to měl vysvětlit, ale to počká..." uklidnil její zvědavost. "Tak tey k lesu," zavolal a pobídl svého koně. a vyrazil vpřed. Ella nevěřila svým očím. "Promiň, ale trval na tom," otočil se k ní Pier ještě než stihla vyjet. "Já už se tady ničemu nedivím," odfrkla si a pobídla koně, který se tryskem rozběhl vpřed. 

Ella milovala vítr ve vlasech, a dokonce i když měla prameny zlatých kadeří v očích, že ani neviděla před sebe. Možná si je přece jen měla něčím sepnout. "První," zavolala již rozesmátě, když dorazila k lesu, který se táhnul podél cest a luk. Vždycky tam ráda jezdila, akorát že teď měla společnost. "Vždycky si měla rychlejšího koně," namítl, když jí dohnal. "Nemapatuji se, že bychom kdy měli tu čest si spolu vyjet," podivila se a přitáhla otěže. "Ne?" povytáhl obočí Philip, "jako malí jsme jezdili skoro pořád, už v  tvých deseti letech si byla lepší jezdec než já." Ella si na nic takového nepamatovala, přece jen je to výc jak osm let, což je dost dlouhá doba, aby se lecos dalo zapomenout. "Nevíš? Opravdu? Na to se snad ani nedá zapomenout!" uchechtl se. Ella však nic dalšího nenamítala, ale bedlivě poslouchala. "Slyšíš to?" zeptala se po chvíli Philipa. "Co jako," podovil se a chtěl pokračovat dál. "Ty lesní rohy," zastavila ho rukou, aby se znovu zaposlouchal.

"Opravdu," pravil po chvíli. "Asi se koná lov," tipoval a vyzval jí, aby pokračovali dál. "Viděl si někdy opravdové lovce?" zesnila se, vždycky se chtěla nějaké té štvanice zúčastnit. "Já?" zeptal se, "ne a ani po tom netoužím." Philip neprojevoval nějaké zvláštní nadšení a Ella to po něm ani nevyžadovala. Rozjela se do lesa po malé cestě, kterou hojně využívala. Zanedlouho se  ocitli na místě, kde se onehdy málem srazila s kočárem. 

"Tak proč jsi tady?" zeptala se, aniž by se na něj podívala, když náhle zastavila grošáka. "Tebe to nějak zajímá," navedl hřebce vedle jejího koně. "Koho ne?" konstatovala.

Několik minut mlčky projížděli lesem a slunce se už vyhouplo na oblohu. Nemohli se zržet moc dlouho, ale i tak se jí nechtělo z tak krásného místa vzdálit. "Co třeba další závod?" nadhodil po chvilce Philip. "Nechceš si snad přiznat prohru," usmála se vítězně, aniž by to mínila jako otázku. Philip nic neříkal, nemělo to cenu. Elena prostě už byla svérázná. "Na to, že si jako služka si až moc drzá," dodal a rozjel se v před. Moc dobře věděl, že Ellu to vykolejí tak, že bude pár sekund za ním. A opravdu to svůj účel splnilo. Místo toho, aby na tomto kouzelném místě zapomenula na všechny své starosti a strasti, tak si jen připomněla, že je jen obyčejná služebná u její macechy. Ani jí nenapadlo se pozastavit nad tím, jak to, že to Philip ví. Madam Tremainová o tom striktně pomlčela.
"Hyjé," zvolala a se vší svou zuřivostí, která se nyní v ní probudila se vydala vřed. Hnala svého koně rychlostí blesku a nebylo pro ní těžké Philipa předhonit. Jela s větrem o závod až na onu mýtinu, kam oba ,mířili. Věděla, že dojela první a  Philip není v dohledu, ale to jí nezajímalo. Pokračovala dál a dál. Až po dlouhé době se konečně zastavila a otřela si odřenýma špinavýma rukama uslzené oči. Neměl jí tohle říkat, prostě neměl! Byla v ní nepředstvitelná zlost. Nekde poblíž zaznělo několik výstřelů a jedna vedle ní zasvištěla a zastavila o statný buk o kousek dál. "Pane bože," hlesla tiše k smrti vyděšeně. "Asi nebyl nejlepší nápad vydávat se do lesa, když probíhá lov," odechovala hlasitě, protože se ještě zcela nevzpamatovala z toho prvotního šoku. Lovci byli opravdu blízko a už bylo opravdu slyšet dusod koní po lesní půdě i lesní rohy. Musela zmizet a to co nejrychleji. Nehohodlala se nechat zastřelit.

Vyjela na další malou mýtinku. K jejímu neštěstí však vyplašila nějakou vysokou zvěř, která se v těchto místech potulovala a tak kulky zasáhli jejího koně. Grošák se vzepjal a shodil Ellu dolů, když se skácel k zemi. Střelná zbraň ho zasáhla do nohy. Elen ase oprášila a zvedla se. Pohladila koně a zabořila hlavu do jeho šedivé hřívy. "Tohle ne," zamumlala a s popotahováním se zvedla. Rozhlédla se kolem a spatřila nějké dva muže, kteří postávali okolo. Byli docela mladí, což v ní vyvolávalo jen další obavy. "Nemáš se tady co motat," podotkl jeden z nich s plavými krátkými vlasy a pronikavýma modrýma očima. Ella by přísahala, že ho už někdy viděla. "To zvíře za to nemůže!" vykřikla. "Co si zač," zajímal se druhý a porhrábl si své lesklé černé vlasy. Jeho vysoká svalnatá postava společně z jeho obdivuhodně zdobeným oblečením usuzovala, že ten asi nestrádá. "Nemusí vás to zajímat," odsekla a dál zkoumala zranění svého koně. Doufala, žeho ještě půjde zachránit a nebude ho muset nechat utratit. "Co si to vlastně dovoluješ," probodl jí svým pronikavým pohledem plaavovlasý mladík, " jak takhle můžeš mlvuvit s..." Nestihl to doříct, jelikož ho ten druhý zastavil. "Ne," procedil tiše srkz zuby. "Co je to za zvíře, asi nemá moc velkou cenu," přešel následně k Elle. "Je to živý tvor," odstrčila ho o svého grošáka se slzami v očích. "Jdeme, takhle se mnou prostě mluvit nebude," poodešel od zvířete a zanechali tak plačící dívku samotnou. 

"Tak, příteli, tohle byl přesný příklad vesnické lůzy," podotkl jeden, když se vzdálili a připojili se již k další menší skupince lovců. "Mikkeli," zasmál se druhý, "všiml sis jejího oblečení? To nevypadalo na nějakou venkovanku. Spíš mi připomínala tvou sestru."
"Co by tady dělala Kathrina, ta nejraději sedí v paláci a koketuje s dvorními dámami," přitáhl otěže Mikkel, aby se zastavil.
"Pohni Frederiku," zavolal na dalšího mladíka, který se k nim s tryskem přidal. Byl snad ještě vyšší a mohutnější i když mu nemohlo být víc jak dvacet let. Svou hnědou kštici měl pečlivě česanou na pravou stranu. Na dokonalém zeleném obleku se mohl pyšnit erbem svého rodu, který byl vyšitý zlatou nití. Pozornost na sebe upoutaly i čestná ocenění na jeho kabátci. "No tak, děláte tu takový kravál, že dnes se bohužel nemůžu pochlubit úlovkem," zakořenil se na se své dva přátele, když u nich zastavil.
"Odpoledne zasedá dvorní rada,a proto se musí najít náhrada do řad ministrů místo tvého otce," nadhodil černovlasý mladík a společně se vydali za doprovodného štěkání psů dál. "Hmm, ale hraběte Chamberlaina bude jen těžké nahradit, když byl v řadě přes deset let," potokl Frederik, který se pořád držel v těsném závěsu za svými přáteli, "byl to mimořádně vzdělaný člověk, za kterého se jen tak nástupce nenajde. Co si myslíš ty, Mikkeli?"
Jeho společník však mlčel a dál se věnoval pozorování lesního podrostu, jestli se v něm nemihne nějaké zvíře. "No tak," povzbudil ho, "nedělej, že jsi ze smrti tvého otce kdoví jak nešťastný, když si ho vlastně nenáviděl..." promluvil znovu Frederik a neuvědomoval si, jak tímto chováním svého přítele uráží. "Byl to sice hrubián a neměl nade mnou slitování, ale i to byl pořád můj otec," dodal po chvíli, ale na další rozhovor neměl náladu. I jeho černovlasý společník to vytušil a proto raději změnil téma hovoru. "A co Beatrice?"
"Beatrice," vyprskl Mikkel, "to se ptáš mě? Vždyť ona nadbíhá tadyhle Frederickovi jak může a on si jí ani nevšimne!" Frederik nic neříkal na hleděl upřeně do země. "No tak," šťouchl ho černovlasý kluk do ramene, "je to přece kus ne?"
"Ale ty mi raději povídej co Elizabeth, pořád je tak otravná, jak sis stěžoval nebo byla tak neodolatelná, ze jsi s ní už skončil v..."
"Mikkeli!" skočil mu hbitě do řeči Frederik, který se poměrně hbitě vzpamatoval při zmínce o Beatrice, když spozoroval má hnout se lesem jelena. "Jedem," vybídli své koně k cvalu a uháněli za ubohým zvířetem.