Popelka: Nový Příběh

43. Matka

"Mohu se tě na něco zeptat?" přispěchala k madam Tremainové Elena nedočkavě. "Jestli to nebude dlouhé, prosím," otráveně si vysvlékla kabát a pověsila ho na věšák u dveří. "Kdo je Amelie Chamberlainová? A proč jste mi chteli k mým osmnáctým narozeninám dat medailon s její podobiznou?" vyhrkla tak rychle, až musela svou otázku zopakovat. "Nemám tušení," pravila prostě madam a raději se vydala za svými dcerami do salonku, kam si nechala přinést čaj. Lhát uměla opravdu přesvědčivě, jak si už mohla ověřit z dřívějška. "Prosím, řekněte mi to," vydala se rychlými kroky za ní. "Nemám k tomu důvod," pokrčila madam rameny a chtěla za sebou zavřít dveře. "Milostné dopisy, nebo vaše zápírání?" povytáhla obočí a včas dveře zadržela. "Kdyby se nejednalo o něco velmi zásadního, Rosmerta nyní nelhala. Takhle si tím nejsem jistá. A jak a proč je do tohoto zapletený pan Glover?" naléhala a dožadovala se odpovědi. "Nevím ní k tomu, co mi tady říkáš..."
"Ale já potřebuju znát pravdu!" zvýšila hlas Ella a probodla madam svým pronikavým pohledem.
Madam Tremainová, už znavená dlouhou cestou a večírkem, neměla náladu na hloupé otázky, a možná proto ji ruply nervy. " Chceš opravdu vědět, že tvůj otec byl největší záletník, jaké ho jsem kdy mohla poznat a slyšel až na to, že s někým čeká dítě, na které se pak stejně vykašlal?"
"To není pravda," hlesla tiše Ella. "Ale je a klidně se na to zeptej té své Rosmerty! Možná ti také řekne, jak to bylo s tvou matkou, která byla jen jedna další. Ovšem Amélie byl jeho zatím nejlepší úlovek..."

Elena nevěděla co má dělat a možná proto se nevědomky řídila řadou její nevlastní matky. Rosmerty se opravdu hodlala přeptat.
"Bohužel," pravila prostě, stále k ní otočená zády, Rosmerta. "To musí mít nějaké vysvětlení..."
Rosmerta dál míchala něco v hrnci a přidávala do omáčky sůl. "Nemá, milá zlatá, je to pravda a jeho matka se to jen snažila vyžehlit s proto tyhle dopisy zadržovala u sebe." Rosmerta si hlasitě povzdechla. "A milovala Amelii hodně, když byla tak mimořádná?" hlesla tiše Ella. "Úplně nejvíc ze všech..." dojala se Rosmerta, "jí byl snad jako jediné věrný..."
Ella se při vzpomínkách na otce malém rozbrečela. "Co se stalo s tím dítětem, které Amélie čekala?" zeptala se náhle, aby sis všechny věci ujasnila. Bylo jí ale předem jasné, že ho vychovávala s jejím manželem.
"To je právě ten největší problém," povzdechla si Rosmerta. "Podle všeho ho měl vychovávat hrabě Chamberlain společně s Amelií, ale dítě se narodilo už sedm měsíců po svatbě a tak musela vyklopit, s kým to dítě čekala..."
"A co bylo dál?" zeptala se Elena lačná po informacích. "Dál? To už se ke mě nedoneslo..."
"Rosmerto!" okřikla kuchařku Ella, protože jí začala zase lhát. "Ale co už," položila Rosmerta sekaček na stůl a přisedla si k Eleně. "Dozvěděla by ses to tak ví onak, takže je na čase, abys to věděla...." Nastala dlouhá odmlka během níž si Rosmerta nervózně mnula ruce. "To odložené dítě jsi ty," hlesla tiše a hlasitě si povzdechla. "Co je tohle za nesmysl?" podivila se. "Nebo... to," zarazila se nad jejím vážným výraze. "Tohle není možné, kde je tedy po tom to dítě Dorie?"

"Já o tomhle nic nevím... Pan Tremain mi dal za úkol, abych o tomhle nikdy nemluvila, ale měl v plánu ti to říct. Paní Doria opravdu čekala dítě, ale narodilo se mrtvé. Doktor tvrdil, že už děti mít nemůže. Když se potom objevil pan Tremain s malým rozkošným děvčátkem, které se narodilo před dvěma dny, neptali jsme se. Oznámil nám, že ji přijal za svou vlastní. Uměla jsem si dát dvě a dvě dohromady a domyslet si, že matkou toho děvčátka je asi Amelie Westwoodová, se kteoru se tajně scházel, i když o tom všichni věděli. Amelie, nyní již vdaná Chamberlainová mu musela dítě dát, protože ho pan Chamberlain odmítl vychovávat. Od tédoby paní Amelie tajně každý měsíc posílala peníze. Paní Doria tohle nesla velmi těžce, protože musela sledovat, jak jí před očima roste krásná dcera. Když po dvou letech zemřela, vychovávala jsem tě já. Je mi to líto, že si se dozvěděla od mě, ale otec ti to už nikdy neřekne...."

Elena netušila, co by na to měla říct. Byla zmatená a zděšená. Na jednu stranu byla na otce naštvaná, že í celou tu dobu lhal a podváděl její matku. Možná jí ale svitla jiskřička naděje, že její matka pořád žije a navíc jí není lhostejná. A právě tahle jiskřička vyhrála nad vším ostatním. Rozhodla se, že jestli si má vybrat mezi truchlením po otci a nevlastní matce, nebo jestli má najít svou pravou matku, vybere si to druhé. Během několika sekud si snažila všechno utřídit v hlavě. Nemělo symsl být na otce naštvaná, když už stejně nežije. Mohl jí to sice říct, ale tohle mu už opravdu neměla za zlé. "Musím najít Amelii Chamberlainovou, má právo mě poznat," vyhrkla rychle a vstala od stolu. "Ale ty blázínku...." zavrtěla hlavou. "Je to hraběnka, musí se ukazovat ve společnosti a jelikož začala plesová sezóna, nebude tak těžké ji najít." V hlavě se jí zrodil perfektní plán. Nebyla naštvaná, jen jí Rosmerta  řekla, že není sirotek.... jen polosirotek. "To bys musela madam přesvědčit, aby tě tam vzala," vrátila se zpět ke své práci. "To také udělám," rozhodla se pevně a vyběhla  ven. Nepřipadala si tak, jako by se právě dozvěděla, že otec podváděl Doriu a ještě jí přivedl jeho dceru, aby jí vychovávala. Nemohla tušit, jak se asi Doria cítila. Muselo to pro ni být strašné, ale co s tím už dnes udělá. Nic. Jediné co jí napdalo je, najít její pravou matku. Tu, která jí sice odložila, ale stejně na ni nezapomněla.