Popelka: Nový Příběh

39. Další lež

Philip rázným krokem vyšel vstříc madam Tremainové, která ho už netrpělivě očekávala skoro hodinu. "Snažně se omlouvám, ale otec je stále neodbitný," pokrčil ležérně rameny a poodešli z rušné silnice do vedlejší uličky. "Takže, jak jste se rozhodl, drahý Philipe?" zeptala se madam Tremainová a povytahla si své zelené rukavičky. "Svatba ať už to bude s kýmkoliv musí být co nejdříve ve prospěch nás obou," konstatoval a rozhlédl se kolem. Právě šlápl do nějaké blátivé louže vytvořené po deštích. "Drizella," sevřela pevně rty a čekala na jeho reakci. Její plán neměl chybu a tak jej doufala,y ze před její nejstarší dcerou neucukne "Pokud přestane tajné navštěvovat pana McKellera, je mi to vlastně úplně jedno."
"Ale copak? Tak najednou? Nejdříve to byla Anastázie, kterou jste zradil kvůli Elle, je navíc.... Stejně bych vám jako matka neměla nikdy zapomenout, že jste se s Anastázií tajně scházel a bůhví k čemu všemu došlo a ani to raději nechci vědět....
Ehmm takže se sňatkem souhlasíte?" zarazila se náhle, když kolem prošla nějaká paní nesoucí nějaké velké džbery na vodu. "Kdy?" zeptal se polohlasem. "Musím Drizellu nejprve nějakým způsobem zklidnit, myslím, ze o vas příliš nestojí. čekala jsem, že s ní budou nejmenší problémy, ale očividně jsem se spletla, jelikož jsem asi ani jednu z mých dcer neuměla vychovat podle mých představ... Drizella se s tím musí nejprve smířit a proto bych ocenila, kdyby jste nás někdy navštívil."

***

Drizella seděla ve svém pokoji a opakovala si všechna slova své matky. Jejím snem bylo dostat nějakého manžela, ať už by to byl kdokoli. Teď, když jí matka přehodila Philipa, přece tak šťastná nebyla. Uměla si vytvořit svůj vlastní obrázek o tom, ze pokud Philip se nejprve tajně scházel s Anastázií a pak se pokusil odloudit Ellu, což byly jen její sestry, tak bude nejspíše mít takových dostaveníčkem víc a navíc silné pochybovala, te by jí kdy měl upřímně rád.
Hleděla kamsi do dálky pořád se jí nechtělo věřit, že by se měla opravdu vdávat. I když se jí teď vlastně splnil její sen, byla by radši, kdyby zůstala sama, ovšem s nejistou budoucností. V jednom ale její matka měla pravdu a to, že kromě Philipa si ji nikdo jiný nevezme. Copak byla opravdu tak ošklivá? Možná, že jibstailnjedin pohled na její poďobanou tvář a mastné vlasy, aby to pochopila.

***

Elena dlouhou dobu přemýšlela, proč by jí kašna Tremainová nechávala dělat šperk ve zlatnictví když ji tak výsostně nesnášela. Musela nějak získat zpět její medailon, aby zjistila, kdo je t žena na tom obrázku. Mohla by ji poznat Rosmerta, jestli se opravdu jedná o matku madam Tremainové. Jenže šperk byl někde v její ložnici, který byla jistojistě zamčena.

Utvrdila se v tom když vzala za kliku. Mohla se samozřejmě vymluvit na to, ze jde něco poklidit, ale na to by jí nikdo neskočil a zvládne potom její nevlastní matka. I tak by se ale Přemety mohla zeptat.

Rychle běžela do kuchyně, ale zahlédla zde jen pana Leroye který prvé leštil příbory s skleničky. 
"Ach ano, Reena, znal jsem ji osobně, takže přesně vím, jak vypadala," odpověděl ji vstřícně a přimhouřil oči nad šmouhou. "Proč to chcete vědět?" zajímal se a začal ji skládat zpět na police, kde bylo uložené. "Je tak," usmála se a poděkovala z informace. "A víte, jsem měl nepříklad vlasy?" napadlo ji, ze by se mohla zeptat. "Madam se vůbec nepodobala, vlasy měla tmavě černé," pravil nenuceně a odporoučel se někam pryč.

To by ale znamenalo, že ji madam Tremainová lhala... Proč by to ale dělala? Složitě nechávala vyrábět zlaté srdce, když měla hluboko do kapsy? Nic z toho nedávalo smysl. Jaký malá důvod ji neříkat pravdu. Každopádně ten medilon musela najít co nejdřív a někoho se zeptat.

Madam Tremainová se momentálně nacházela v Lisburnu a tak nebyla velká šance že by se vrátila ruce než za hodinu. Klíč od jejího pokoje měla motrejme jen ona, ale také se někde musel naházet svazek všech z domu. Pana Leroye nechtěla znovu otravovat a nepředpokládala, že by se někde jen tak povalovali, musela na to jinak. Vyběhla nahoru do její ložnice a znovu zkusila za kliku, tentokrát bylo ale odemčeno. Opatrně vešla dovnitř s očekáváním, že se jí poštěstilo. Vedle komoda stala Astrid, která skládala právě vyprané šaty. Mohlo jí napadnout, že tu někdo ze služebnictva bude. "Co si přejete, slečno?" zeptala se s úsměvem a tváři a úhledně složila pár rukavice do přidělené přihrádky. "Propříště jen Ella," pobývala hlavou. Musela něco rychle vymyslet. Ne, že by snad Astrid podezírala, že by to prozradila madam Tremainové, ale i tak se musela pojistit. "Potřebuji najít nějaký šperk madam, abych ho mohla co nejdříve odvészt ke zlatníkovi do Lisburnu, aby ho spravil, nějak se přetrhl." Geniální to lež.

Ella se s opatrností vydala hledat medailon. Neměla problém ho objevit v nějaké krabičce vedle ostatních cinkrlátek a podobných drahých náhrdelníku a jiných šperku ve stole u okna. Poděkovala, i když moc neměla za co, ale to jí teď bylo úplně jedno.
Nyní zamířila do kuchyně.
"Mohla bys mi říct, kdo je žena na tomhle obrázku?" zeptala se Rosmerty, když ji zastihla, jak myje nádobí. "Ukážte mi to," naklonila se k ní a uzřela si mokré ruce do zástěry. Elena rozevřela medailon, aby se objevila podobizna záhadné ženy, která by podle všeho měla být její zesnulá babička. Rosmerta založila ruce v bok a přemýšlela. "Hmm, no ovšem, to je hodně mladá Amelie Cham..." Nedořekl příjmení osoby, kterou měla na mysli, ať už k tomu měl jakýkoliv důvod. Spíše se obrátila zpět k drhnutí připálených kastrolů. "Kdo prosím?" zeptala se Ella zvědavě, "myslela jsem, že ta osoba se jmenuje Reena Denuriova..."
Rosmerta však vypadala nanejvýš zaskočeně a nervózní výraz napovídal, že něco není v pořádku. "Ach ano, jen jsem si spletla jména, samozřejmě, že je tohle matka madam Tremainové..." usmála se, ale jakmile odvrátila pohled, skřivila rty do podivného úšklebku. "Kdo je Amélie?" zeptala se znovu Ella, protože si uměla domyslet, že si vymýšlí. "Kdo je Amélie?" zopakovala znovu. "Jsem už starší, to se nemohu někdy splést?"