Popelka: Nový Příběh

30. Dárek

Ella uháněla za svou macechou co nejrychleji. Některé věci jí prostě nedávaly smysl, protože si uměla dat dvě a dvě dohromady.
"Ach, Ello, ráda že vidím," pravila madam sladkým hlasem a upravila si sponu vy svých karamelových vlasech. "Vidím, že jsi konečně objevila ten šperk," poukázala na medailon v její ruce. Ella ale nebyla moc schopná promluvit. Takhle se k ní její nevlastní matka nechovala už hodně dlouho...
"No, tak mi ho dej zpátky," vyzvala jí, " je tam vyobrazená má matka, když byla ještě mladá... Tvůj medailon je tady." Následně vylovila z kapsáře zlatý šperk ve tvaru srdce a předala jí ho. "Od otce. Je to památka na tvou matku," vysvětlila a položila zlato do jejích rukou. Ella se zmohla jen na prosté díky a raději se zase měla k odchodu. Nepočítala s tím, že by se s ní vůbec madam vybavovala.
"A ještě malá drobnost, dnes odpoledne jedeme k Aweryovým, takže... Jelikož vím, že všechny své šaty máš u sebe... Vezmi si nějaké pěkné, ano."
Ella mlčky přikývla a tentokrát už opravdu chtěla jít. Ve dveřích se ale málem srazila s Philipem. "Co tady děláš?" vyjekla. "No, mám pro tebe malý dárek a když si ho budeš prohlížet... musím nějak zaměstnat madam Tremainovou ne?" osvětloval jí nervózně a kousavě. Jako kdyby to vymýšlel. "Kde?" zeptala se Ella. "Co kde?" nepochopil otázku Philip, "jo aha, na tak to ti ukáže Pier."
Chtěl už odejít do pracovny, ale Jesse dodal: "A jen tak mimochodem, zítra ráno tě konečně porazím."
"Takže zítra můžu očekávat další vyjížďku?"
"Přesně tak... Jestli ovšem nebudeš překvapená," prohrábl si vlasy a zamířil za Pierem, se kterým měl ještě nějaké vyřizování.
Opět se mohla těšit na zítřejší den, protože ač se Philip zprvu zdál jak suchar, nyní jí připadal, že je až nějak moc vtipný...
Každopádně vyběhla ven s očekáváním co spatří. Nemusela se ani Piera ptát, protože ten ji jen rukou ukázal směr, jakým se má vydat. Na zahradě spatřila urostlého statného Tunterovského hřebce. Černá srst se mu leskla v chabém slunci a povazoval svou hustou tmavou hřívou. "Je až z hlavního města, pan Philip za něj asi musel dát pěknou sumičku," potokl Pier a s úžasem hleděl na ušlechtilé zvíře. "Jak se jmenuje?" zeptala se a pohladila ho po černé srsti. "Rafal," odpověděl již Philip, "a nyní je tvůj."
"To není možné!" vykřikla, " vždyť je tak těžké je sehnat!" rozplývala se Ella. "Zítra máš jedinečnou možnost vyzkoušet jeho běh," konstatoval Pier. "Nejrychlejší koně v království," vydechla Elena. Opravdu nelhala. V její zemi opravdu nebylo rychlejšího plemene. Odvedla Rafala do stáje, kde kdysi přebýval její grošák. 

***

Madam Tremainová hleděla z okna na dvůr, kde právě Philip její nevlastní dceři předával jedno vzácné zvíře ze Tunterovských stájí, kde je vyšlechtili. Její plán se zatím vyvíjel nejlepším směrem. Vše šlo podle plánu, ovšem až na tu prokletou manufakturu, kde se barvily látky  a na ně se pak tiskly barevné vzory. Prodávaly se pak dál do několika krejčovství, nebo obchodů. Bohužel k jejímu neštěstí se nikdy moc nepohybovala v oblastii obchodu. Zasedla ke stolu a složila hlavu do svých dlaní. I když od mala prahla po tom, aby jí otec zasvětil do svých obchodů, nikdy jí nevyhověl a matka ho v tom jen podporovala. Chtěla se postavit na vlastní nohy a začít budovat svůj vlastní podnik. NIkdy k tomu neměla příležitost, protože jí rodiče přislíbili mladšímu starostovu synu. Ten její ambice okažitě zahodil a tak se pomalu smiřovala s tím, že se stane jako každá žena obyčejnou.

 Nyní seděla v pracovně svého druhého muže, který také zemřel, a před sebou měla stohy papírů a poptávek. Dříve by tuto šanci ocenila, nyní si s tím však nevěděla rady. Na to, aby najmula ředitele podniku, zatím neměla dostatek úspor. Namočilila pero do kalamáře a na zažloutlém papíře začala psát odpověď na nějakou obchodní nabídku. Když byla hotová založila list do obálky a když jí zalepila, odložila jí na hromadu dpisů, které čekaly na odeslání. Krátce spočinula pohledem na obraze, který visel nad oknem. Zobrazoval Dorii, Francisovu první ženu. Kolem rámu byla natažená černá stuha. Bylo to přes osm let a on i přes čas, který uplynul, odmítal obraz sundat. Doria měla na sobě krásné volné šaty a na nich vyšité drobné kvítky. Zemřela velmi mladá a to ještě nesla veliké břémě, když musela vychovávat Ellu. Měla to snad ještě těžší než teď ona. Žít s tím, že její muž jí ve skutečnosti nemiloval... Možná proto si tady nechal její obraz, aby Elle ukázal, že měla milující rodiče. Nebo, že by se přece jen spletla a Doria Francise milovala i on ji, i když měla celý svůj život před očima Ellu? Co když ale  Francis Amelii poznal až po tom všem? Ať už to bylo jakkoliv, nemělo cenu nad tím přemýšlet. Co věděla jistě bylo, že Francis jí nikdy nemiloval a chtěl jen matku pro jeho dceru. To by si ale nemohl jen tak odjet a zemřít. Proč se jen tohle všechno muselo stát! Praštila pěstí do stolu.