Popelka: Nový Příběh

59. Noční zábava

Když k Tremainům dorazila ona pozvánka, bylo z toho pozdvižení jako ještě nikdy před tím. Anastázie se samým štěstím malém zhroutila. Madam Tremainová byla na dceru pyšná. Tajně však tušila, že tohle nebude jen tak. Věděla, že Amélie Chamberlainová je Elenina práva matka a také tušila, že vybírání probíhalo podle toho, jak kdo měl známé a příbuzné blízké královské rodině. Míhal si domyslet, že nebude samo sebou, že pozvánka pro Elenu byla předána zvlášť. Ovšem na to, aby jí vzala do paláce mohla Ella rovnou zapomenout. Pokud pokus seznámit Anastázii ani pes se zámožnými muži nevyjde, netroufala si odhadovat, co by bylo po tom. Už takhle byla nucena manufakturu prodat a vydělávat jen na předprodeji zboží. Za všechno tohle mohla Ella, jen a jen ona. Kdyby neodmítla žádost o ruku od Cashe Millera, mohly být všechny za vodou. Takhle si o Anastázii těžko někdo řekne, když společnost ví, v jaké situaci Tremainovi jsou. Proto musela zamířit tam, kde je lidé neznají a spoléhat na to, že se Anstázie bude snažit uspět. Provdat se za bohatého lorda byl oříšek, ale Anastázie projevila přirozený talent.

Pozvánky byly čtyři. Pro ni a všechny její dcery. I když se zpráva k tom, že je obdržely, dozajista rychle rozšíří, Ella se o tom dozvědět nemusí. To, že někde běhá její matka ji vůbec nezajímalo. A to, že její nevlastní matka byla hraběnka už vůbec ne. Koneckonců míhal být ráda, že to, že je nemanželské dítě neroznese všude okolo. Přísahala kdysi Francisovi, že tohle tajemství neopustí tyhle zdi domu, ale jelikož je po smrti... Nevlastní dceru jí byl čert dlužen hlavně po tom co provedla. Nad všemi těmi myšlenkami vzala Ellinu pozvánku a na místě jí roztrhala. Anastázie s tím neměla nejmenší problém, stejně štěstí její nevlastní sestře nepřála. Nezasloužila si nic z toho. Měla skončit v sirotčinci a ne, aby jezdila po plesech. To právě také teď skončilo. Už si nedělala starosti s tím, co by lidé řekli. Stejně už se Tremainovi ani moc neukazovali.
"A kde je vůbec Drizella!" zeptala se dcery madam Tremainová s opovržením. O Drizellu už vůbec nikdo zájem mít nebude. Po tom, co se všichni dozvěděli, že chtěla studovat na Julpinově univerzitě. Taková hloupost! Ty její zatracené knihy měla hodit do kamen rovnou, když na to přišla. "Nemám zadní, mami," odpověděla zrychleně Anastázie. "Musíme nechat ušít nové šaty!" Konstatovala rozjařeně. Přece nemohla jít do Královského paláce v takových hadrech, které se hodily tak maximálně do Lisburnu.
"Jen mi řekni z čeho prosimtě!" zasmála se ironicky madam Tremainová. "Nemáme už skoro na ní, jen tak tak, že udržíme tuhle domácnost nad vodou!"
"Výplaty můžou klidně počkat do příštího měsíce ne?" navrhla Anastázie, zatímco se prohlížela v zrcadle. Zaměřila se na pupínek na obličeji. "Pokud to vůbec půjde," odfrkla si madam a elegantní chůzí dokráčela pryč. Pozvánky na ples viděla jako posledních možnost. Pokud se Anstázie stane dvorní dámou otevřou se jí nové možnosti a toho chtěla využít i ve svůj prospěch. V nejkrajnějším případě by se koneckonců mohla vdát po třetí.

***

Drizella vzala Astrid že skříně nějaké obyčejné šaty. Trvalo dlouho, než se do nich nasoukala, protože přece jen byla více při těle. Nic příhodnější ho jí ale nenapadlo. Vůbec se nezajímala o nějaký stupidní ples. Dnes večer měla úplně jiné plány.
Přehodila si přes sebe teplý plášť, aby jí nebyla zima a ma hlavu si nasadila kapuci. Pod rouškou noci se vykradla z domu ven. Všichni jistojistě spali. Nikdy nevynikala v jízdě na koni, ale přece jen tohoto způsobu dopravy chtěla využít.
Došla až do poloprázdných stáji a uvažovala, zda má osedlat Rafala, nebo toho druhého. Přece jen nechtěla s Tunterovským hřebcem vzbudit velké pozdvižení a tak si raději vybrala poklidnou klisnu. "Tak co holka, zvládneme to?" zeptala se jí.
Po nějaké chvíli se jí přece jen podařilo koně osedlat. Neobratně se vyhoupla do sedla a pomalu se vydala k Lisburnu. Měla jasný plán. Poprvé za život si něco užít. Lisburn v noci ožíval a ona toho právě chtěla být svědkem. Mamá by jí to nikdy nedovolila a už vůbec by nesouhlasila s jejím počínáním. Proto to musela udělat tajně. Bylo to nedůstojné a nepřípustně, aby se sama vydávala v noci do nějaké špeluňky.
Když se konečně objevila v potemnělém městě, zamířila do jedné ze zapadlých uliček. Koně raději uvázala někde jinde, ještě by jí ho někdo ukradl. Opatrně se rozhlížela kolem. Krom pár tyčících se plynových lamp nic neviděla, jen obrysy mohutných pavlačových domů. Potutelně se usmála. Milovala dobrodružství, i když sama nikdy žádné nezažila. Potěžkala si měšec, ve kterém se nacházelo několik mincí. Nebylo toho moc, ale na partičku mariáše to bohatě stačilo. Tichými ulicemi se dostala až ke krčmě U bílé růže. Otevřela dveře odkud se ozýval hlasitý smích a vešla dovnitř. Dávala si dobrý pozor, aby se nepraštila o nízké dveře. V lokále sedělo hned několik lidí. Krom karbaníků sešlých u dvou sražených stolů se tu poflakovalo ještě několik poloopilých mužů. Celkově tahle místnost nevoněla příliš libě, jak se dalo očekávat. "Tak co to bude slečinko," zavolal na ní obtloustlý hostinský od pultu, kde právě čepoval několik piv. Drizella netušila, co by se na takovémto místě mohlo pít. "Víno," řekla poněkud slabším hlasem. Musela to zopakovat, aby jí šenkýř přes hlasitý smích vůbec slyšel. "Platím," zařval někdo z druhé strany lokálu. "No jo!" odpověděl mu stejně rázně.

Drizella se rozhodla, že si nejprve sedne a rozkouká se. Potom se rozhodne co dál. Život obyčejných lidí jí fascinoval. Mohli si dát co chtějí. Cokoli.
Na víno čekala hodnou chvíli. Když ji ho ale muž přinesl a ona si lokla poznala, že je ředěné vodou. Zjevně to ještě nevychytali. Muž se ale u stolu stále zdržel. Až teď mu Drizella pohlédla do tváře. "Matthew?" pokrčila obočí a znovu se napila. Pořád to bylo lepší než se čančat, jako její sestra. "Neměla byste tu být," přisedl na druhou stranu stolu. "A proč jako?" odsekla Drizella. "Ale no tak, je se na ně podívejte," ukázal na může, jak do sebe ládují množství alkoholu. "Si snad moje matka, že mi říkáš, co mam dělat?" povytáhla obočí. "A co ty tady vlastně děláš? Máme na sebe nějaké štěstí ne," změnila po chvíli téma hovoru, když se nebral k odvodu. "Přivydělávám si tady," odpověděl jí spíše ze zdvořilosti. "Máš pravdu, nejdřív jsem ti zachránil sestru pak tě nachytam jak se schováváš ve skladu s jídlem a pak tady v tý krčmě, kam bych snad ani sám nešel, kdyby tady to nevlastnil můj strýc."
"Jak sem řekla, nestarej se o mě!" odsekla znovu a vybídla ho aby šel.

Po další sklence vína přece jen dostala odvahu se ke stolu, kde se hrálo, přidat. "Můžu si přisednout?" zeptala se možná až moc zdvořile. "Ale to viete že jo," vycenil na ní své žluté zuby nějaký muž. "Ale upozorňujem vás, že toto nie pre nejaké slečinky."
"Tak to štěstí, že tady žádná taková není," zakřenila se a na to se ozval hlasitý smích.
Karty se rozdaly. Na to, že vsadila jeden stříbrňák, nedostala právě ty nejlepší.
Hra se jí moc nepovedla ani po druhé nebo po třetím kole. Štěstí jí hold dnes nepřálo. Šenkýř jí donesl už čtvrtou sklenici vína a ještě štamprličku rumu. Pak už jí ani nevadilo jejich oplzlé poznámky.
Matthew nad tím jen nevěřícně kroutil hlavou. Tohle nemohlo dopadnout dobře.
Drizella hodila na stůl zbylé peníze se slovy, že odchází. Už to takhle udělala po druhé. Po prvé jí jeden muž zase posadil a přesvědčil, aby si zahrála ještě kostky. Po tom, co hodila jedničku, čtyřku a dvojku si řekla, zw pro dnešek to bohatě stačí.

Zvedla se, že odejde, ale nějak se jí motala halva. Nikdy tolik alkoholu nevypila a nebyla na to zvyklá. Trochu se jí podlamovaly nohy. I přesto se ale s úsměvem na rtech vytratila do tmy. Za sebou spatřila nějakou siluetu.