Popelka: Nový Příběh

26. Zpravodaj

Anastázie se už několikrát snažila přemluvit matku, aby změnila své ukvapené rozhodnutí. Přece jen byla Elena její sestra a byla to dcera Francise Tremaina, uznávaného obchodníka, a takto se s ní nemohlo zacházet. Co by tomu řekli ostatní.

"Nikdo se nedozví, že Ella u nás pracuje," zodpověděla její otázku madam Tremainová u snídaně. "Ale to se rozkřikne," namítla Anastázie a ukousla si kousek jablka, které dnes ráno dovezli ze sadů. "Společenských událostí se bude zúčastňovat dál a my musíme zařídit, aby o tom, co tady dělá, nevyprávěla." Otočila se na svou starší dceru, která byxla právě schovaná za královským spravodajem, jedinými novinami, které se v Lisburnu prodávaly. "Ano," zamumlala Drizella, která příliš nevnímala, protože  právě četla velice zajímavý úryvek. "Jejich královská veličenstva se minulý týden po několika letech shledali se svým synem jeho Výsostí Derenem Alexandrem Frederikem Harperem Doherty," četla Drizella nahlas, co stálo na listech papíru, "který několik posledních loet strávil studiem v zahraničí. Jeho královské Veličenstvo se při královské radě zmínilo, že plánuje uspořádat Vánoční ples. A teď pozor, na který bude mít přístup širší veřejnost."

"Nemáme šlechtický titul, takže nemáme šanci se dostat do královského paláce," protočila Anastázie oči nad tím, jak si její sestra dělá plané naděje. "A stejně, Vánoce jsou až za několik měsíců, vždyť je teprve konec léta," dodala nakonec. "Ano, ale když jsem byla ještě hodně malá, mohlo mi být tak třináct let," začqala hovořit madam Tremainová, "to ještě vládl král Alexandr III., jsem měla možnost se do královského paláce podívat, i když jsme neptařili mezi šlechtu. Jednou za několik let se vždy něco takového pořádá, aby se královská rodina zavděčila lidem..."

Anastázie ani Drizella tohle nemohli pobrat. Proč by to jen královská rodina dělala. "V tom případě chici vidět prince," zasnila se Drizella a odložila noviny. "Ani by se na tebe nepodíval," potokla Anastázie s úsměvem. "Za to o tebe by se určitě zajímal," odsekla Drizella. "Nechte  toho!" zastavila jejich hašteření jejich matka. Neměla na tokovéhle žvásty náladu. Obě sestry se podívaly do svých talířků a už dál radji mlčely, nebylo radno matku rozčilovat.

***

"Ella je tak neschopná, že je to až strašné se na ní jen dívat," uchechtl se Adien, který právě mluvil s Pierem. "Nikdy nepracovala, prostě na to jen není zvyklá, za to ty, když si kažý den ohýbáš hřbet nad prací si už zaučený," uchechtl se Pier a chtěl si jít po své práci. "Pánové," zastavil jen pan Leroy, "ať už je slečna Ella jaká chce a dělá co chce, pořád je to Elena Tremainová a vy se k ní podle toho budete chovat a náležitě o ní mluvit!" 

"Už se to nestane, pane," uklonil se Adien majordomovi. "Ať už se to neopaku a teď lelejkujte a jděte si po svém," nevrle pan Leroy ukázal na dveře do kuchyně. 

"Tak sem honem pojďte ," vyzvala je Luisa, aby si sedli ke stolu na snídani. "Musím ještě něco odnést na stůl," popadla rosmerta cukřenku a vyběhla po schodech do salonku, kde zrovna seděla rodina Tremainova. "Nechce se mi nic jíst, nemám hlad," podíval se Adien na kus suchého chleba na talíři. Ani máslo nebo tzvaroch k němu nebyl, protože včera došel. 

***

Pier se potichu vykradl ze společného pokoje s Adienem a opatrně za sebou zavřel dveře. doufal, že klapnutí nebylo moc slyšet. Vkradl se do kuchyně, kde vzal s ošatky nějaká jablka, která včera zbyla a nikdo je nechtěl jíst, a zabalil je do šátku. Když byl z domu, oddechl si, tady ho už nikdo nemohl slyšet. užíval si čerstvého vzduchu. Dnes měl s Ellou vyjet na projížďku, jak jí slíbil. Vyšel do stájí, kde hlasitě řehtali koně a vyvedl nějprve svého, aby ho osedlal. Veděl, že madam by ho nejspíš zabila, kdyby věděla, že se chystá použít jejich kožeá sedla. "Tak pojď," vyvedl ze stání statného černého břebce, která obyvkle táhl kočár. 

Když byl hotový, přišel na řadu Ellčin grošák. Poplácal ho po šíji, až hlasitě zařehtal. "Nebuď tak hlasitý, nebo všechny vzbudíš a neprojedeš se." Grošák ale jen znovu zařehtal a prudce se vzepjal. "No tak klid," pohladil ho, aby se zklidnil. "Tvoje paní tady bude za chvilku," nasadil mu ohlávku a možná se až zarazil nad tím, co mu právě řekl. "Elena," zašeptal tiše její jméno. Možná, že když začala pracovat, měla k němu blíž než kdy jindy. Co si to ale vlastně namlouval, copak byl stejný jako Adien? Ne, ne ne, tyhloe myšlenky by si nikdy neměl připustit. Nikdo. Koneckonců tady byl úplně kvůli něčemu jinému.

***

Ella rychle procitla a pořád nemohla uvěřit, že den, kdy se opět projede na koni je tady. Byla za to nesmírně vděčná. Původně by si myslela, že pojede ve svých normálních šatech, ale pak ji napadlo, že své jezdecké šaty musí mít ještě někde ve skříni, protože její sestry používaly jen kočár, který byl mnohem pohodlnější.

Ella se opatrně po schodech nahoru dostala až do jejího bývalého pokoje. Anastázie sice odmítala, že bude v jejím pokoji spát, ale nakonec se jí to zamlouvalo, že konečně nebude mít společný pokoj s Drizellou. Ella opatrně nastevřela dveře a spatřila na posteli spící Anastázii. Už si to tady za těch pár týdnů zařídila. Přešla ke své skříni, ale její šaty tam nenašla. Povzdechla si a se zavrzáním dveře opět zaklapla. "Jestli něco hledáš, tak je to tam," promluvila Anastázie tiše. Ella leknutím nadskočila a až pak zjistila, kam její nevlastní sestra ukazuje. Na komodě a křesle byly všechny její věci od oblečení, šperků i nejmenších blbostí, které tu po ní zůstaly. Naskytl se jí pohled i na dřevěného anděla, kterého si netihla vzít. "Díky," hlesla polohlasem a s dojatým výrazem uchopila své jezdecké šaty. "Neboj, nikdo se to nemusí dozvědět," ujistil ají Anastázie a zase se uložila ke spánku. Alespoň něco jí připadalo, že zůstalo při starém. Její sladká sestřička na ní nezapomněla...

Po té, co se bleskurychle převlékla a šaty odložila zpět do svého malinkého pokoje, vyběhla ven na dvorek. Všude se povalovaly cáry bílé mlhy. Na trávě byly rozeseté kapky rosy, jako blyštivé perly. "Tady jsi," rozeběhla se ke svému grošákovi a poplácala ho po šíji. "A jsem tady i já," vystoupila z mlhy postava. "Piere, díky moc... potřebovala jsem nachvíli vypadnout z tohohle domu," vyhoupla se do sedla a přitáhla otěže. Záhy si však uvědomila, že Pierovi ten hlas nepatřil.